Znáte to jistě sami: narodí se miminko a téměř obratem se seběhnou příbuzní a známí, a - jako by to bylo to nejdůležitější - zkoumají, komu že je podobné?
Ideální je, když se podobá tatínkovi, ať už otec vypadá jakkoli, to je jasné. Pak přijde na řadu maminka, pak zbytek rodiny, nakonec vzdálené příbuzenstvo, no a přinejhorším rodinný přítel ... Ne! To si dělám srandu, samozřejmě!
Pátrání po podobnosti může být docela napínavé, pro někoho dokonce stresující, troufám si tvrdit. Přiznám se, že to byl v dětství můj případ. Přibyla jsem do naší bohatě rozvětvené černovlasé, černooké a celkově přičmoudlé rodiny jako poslední. Zpočátku bylo vše v pořádku: v porodnici jsem měla bujné černočerné háro jak tarantule a pleť jako Indián. Pak ovšem pominula žloutenka, vypelichala jsem, otevřela oči, a přišel šok: ukázalo se, že původní dramaticky syté barvy značně vybledly a bylo nabíledni, že se to už nezmění...
Nebudu opakovat vtipy a narážky, na které s humorem dodnes vzpomínají moji rodiče. Radši ani na hororové hlášky mých sourozenců typu „našli jsme tě v popelnici a bylo nám tě líto, tak jsme si tě nechali“, apod.. Když to shrnu, připadala si jak albín v černošské vesnici ...
V určitém období svého života jsem intenzivně pátrala, po kom bych – alespoň částečně- mohla být. Co se povahy týká, rodiče mi moc nepomohli; velmi nevýchovně mi předhazovali nectnosti toho druhého, obzvlášť když jsem zlobila nebo když byli ve při, nejvíce, když toto obé současně. Tak jsem se dozvěděla, že jsem vzteklá po otci, urážlivá po matce, paličatá po tchýni č. 1, držkatá po tchýni č. 2, sarkastická po strýci, atakdále, atakdále. Nic, na čem bych mohla stavět.
Nakonec jsem si pracně našla pár shodných prvků: uši a zuby po mámě, krevní skupinu, poměrně vzácnou, po otci, stejně jako absolutní sluch, nohy mám neoddiskutovatelně po tetě Mařce, což teda nemuselo být, jistou pozoruhodnou diagnózu po strejdovi, což taky teda nemuselo být, a další drobnosti. Moje sestry i jejich dcery časem vyvinuly obrovské a mnohokrát opakované úsilí na odbarvení svých havraních kštic, takže už si – aspoň na první pohled- nepřipadám jako podstrčená od polednice, navíc mohu usuzovat, že má barva přecejenom není až tak zavrženíhodná, jak mi bylo průběžně podsouváno...Prostě - už to neřeším. Kašlu na to.
A navíc... Osud má smysl pro humor. Když jdu někam se svým synem, vypadá to, jako bych si ho před sedmnácti lety ukradla z nějakého kočárku před sámoškou. Hádejte, jak vypadá? Samozřejmě: černooký, černovlasý, přičmoudlý...
Přecejenom budu asi jejich...
