Podobnou větu někdy slyšeli nebo naopak vyslovili asi všichni. Pro někoho je naprosto přirozená, pro jiného vzrušující, pro dalšího příliš přímočará...Lidé jsou různí. Někdo má rád v posteli svoje pohodlí a klid, jinak se mu špatně spí, jiný si neumí samotu v posteli vůbec představit. Jsou manželé, kteří mají oddělené ložnice, další bez sebe neusnou. „I to jeho chrápání mě uklidňuje,“ přiznala se mi sestra, když mě navštívila na chatě, a já kvůli jejímu muži, spícímu o patro níž, probděla noc...
Dobrou, hááf!Dian
Psi jsou v tomto stoprocentně zajedno. Každý pejskař mi potvrdí, že jeho kožešinový přítel netouží po ničem jiném, než spát se svým pánem, nebo alespoň s jiným člověkem v posteli.
Moje vlčí feny od okamžiku, kdy překročily práh našeho bytu, napřely všechnu energii právě do toho, aby nám tuto samozřejmost vštípily. Využily k tomu veškerého důvtipu a šikovnosti, ale přesto si celoživotně zoufají nad naší tupostí a zatvrzelostí. Obě se původně toulaly, takže nechápu, kde se naučily spát v posteli, ale to zřejmě nehraje žádnou roli; zdá se, že tam spaly odjakživa. Zřejmě nějaký pekelný pud...
Já mám ráda postel sama pro sebe, čistou, voňavou a samozřejmě bez chlupů, takže u mne si ani neškrtnou, kdyby mluvily lidskou řečí a spínaly přitom přední běhy, syn už je měkčí, takže k němu čas od času do postele vniknou. Stojí mu to za to nepohodlí, protože naše vlčice nejsou z nejmenších, navíc se v žádném případě neuskrovňujou, i za následné převlékání postele. Ke mně pak mohou legálně pouze na Silvestra, neb se bojí rachejtlí, a nelegálně tehdy, když zapomenu zamknout svůj pokoj. Otevřít si nezamčené dveře je pro ně hračka.
Tento týden jsem ale vyměkla i já. Vzhledem k tomu, že zima byla větší, než mohly naše akumulačky kompenzovat, a to nejenom díky dvěma proskleným stěnám pokoje, servilně jsem požádala čubky, aby mi v noci hřály nohy. Nesmírně si mého nenadálého pozvání vážily. Uctivě počkaly, až se uložím a nadzvednu peřinu v nohách postele. Pak cudně skočily, stočily se do klubka, omotaly si ocasy kolem těla, což jsem uvítala, neb kdyby zavrtěly nataženým chvostem ze spaní, stáhnou mě z kůže, zabořily čenichy do podpacčí a usnuly.
Jééé, ty hřály! Usínala jsem jako miminko...To mi za to praní cích stojí, pomyslela jsem si blaženě, než jsem se zcela propadla do spánku. Sny, které přišly v zápětí, však už tak příjemné nebyly. Zdálo se mi, že jsem zavalená nějakou sutí nebo něčím takovým; ztěžka se mi dýchalo a i ve spánku jsem cítila podivný zápach. Kde jsem se to jenom octla? Navíc mi bylo přímo děsivé vedro. To mě nakonec také, zpocenou jak myš, probudilo.
Jedna fena ležela přímo na mně, po celé délce, takřka v mileneckém objetí, hlavu zabořenou pod mou bradou, druhá pak spočívala těsně po mém boku, a pootevřenou tlamou mi dýchala přímo do obličeje. Nejhorší na tom bylo, že se odmítly probudit, natož pohnout. Nedaly se ani shodit! Když jsem do nich strčila, pokaždé zavrčely ze spaní a to bylo všechno. Šeptat nemělo smysl, vynadat nahlas jsem jim taky nemohla, abych nevzbudila syna, bylo to dost napínavé. Nakonec mě ze zoufalství napadlo zamňoukat. Třeba je to nějak vybudí... Nic.
Ve dveřích se objevil syn, celý vykulený, kde jsem vzala ve dvě v noci kočku, což ale u mě zas tak absurdní není, jak si prý v duchu řekl, a spatřil mě, kterak ležím zavalena vlčicemi a mňoukám, načež dostal záchvat smíchu. Chňapnul postupně obě tvrdě spíci feny za kůži na zádech a stáhnul je na předložku u mojí postele. Spaly dál, jako by se nic nestalo. S úlevou jsem přestala mňoukat, chňapla po uvolněné peřině a v mžiku usnula.
Bylo to až k ránu, kdy se mi opět vrátil tíživý sen: ztěžka se mi dýchalo, jak mi něco těžkého spočívalo na hrudi, byla jsem celá zpocená, a...
