Budiž pochválen ten, kdo vynalezl sprostá slova

Dnešek by nebyl špatný, kdybych nebyla tak vyčerpaná. Vyždímaný hadr hadr, jak jinak to popsat. Taky jsem byla vzteklá, neb jsem se dozvěděla, že naši nadsousedi už zase napsali stížnost. Na nás. Napsali a poslali. Už asi po páté.

Řeknu vám: až JÁ budu v důchodu, budu si ho užívat úplně jinak. Jak já se zabavím! Těším se jak malá, i když tuším, že se ho nedožiju. Mám celkem dost důvodů myslet si to. Ale pokud se ho náhodou dožiju, určitě nebudu psát pomlouvačné pamflety na své sousedy, aniž někomu budu natrhávat jeho čest!

Takže se šinu k domovu, v každé ruce půlmetrákovou tašku, kterou hned tak neodložím, neb chci rovnou zajít za roh do školky pro dceru. Abych nešlapala ty schody dvakrát, že jo. Nesena běsem, mám chuť zabíjet, přičemž v seznamu žhavých kandidátů na toto nechybí ani moje jméno. Bezesporu mám nějaký defekt, díky kterému se tak vyčerpávám, a díky nemuž si taky  na mě dovolí každý vykastrovaný býk v lidském těle.

Před domem stojí náš soused pan Pompa. Má káru a na ni pečlivě narovnává šrot a další materiály, za které mu ve sběrně zaplatí drobnou částku. Na pivo, a tak, upřesňuje pan Pompa. Mám pro něj slabost. Život si s ním dost krutě pohrál, jistou dobu byl dokonce nefalšovaný bezdomovec, nyní obývá sociální byt nevalné kvality v přízemí. Těžký svéráz, ale charakter. Vážím si ho mnohem víc než naparfémovaných Domašínských ze třetího patra, kteří nevědí, jak se stylizovat, ale jsou to takoví křiváci, že nechápu, jak to, že dokážou chodit rovně. Když vařím něco dobrého, vždycky mu donesu na přilepšenou a mám radost, když mu chutná.

Takže soused Pompa. Pivo už dneska proběhlo, koukám. A poslouchám. A heleme se! Kdopak si na pana Pompu dneska došlápl se svou nevymáchanou hubou a zupáckými manýry? Domašínští! S potěšením zaznamenávám, že máme společného nepřítele! Přivítáme se spolu jak rodní bratři. Máme k sobě respekt a vždy si pěkně od srdce popovídáme. Ale dneska v našich nitrech zuří rudá vichřice!

Pan Pompa preferuje genitální nadávky, já spíše čerpám z trávicí soustavy a psychiatrických diagnóz.  Výhodou je, že na naše křivé sousedy sedne všechno jak hýždě na hrnec. Užíváme si t dvojhlasně. Pan Pompa divoce gestikuluje, já kopu do původně položených tašek. Se mi rozjely, no. Vypadá to, že se spolu každou chvíli serveme, kolemjdoucí nás obcházejí obloukem, někteří to berou po silnici, abychom je nevzali s sebou do pranice.

Ale kdepak! My souzníme! Souhlasně nám svítí oči, řveme jak koně, a...Je nám lépe! Každým okamžikem je to lepší a lepší! Nakonec si potřeseme pravicí. Kam se hrabe Neurol i s psychoterapií dohromady! Je to paráda, je to žůžo! Víc takových pěkných silných okamžiků v životě, a ten infarkt mě nakonec možná ještě mine! Jako rodní bratři se i rozloučíme.

Spěchám do školky, svěží jak rybenka v koupelně. V tašce nesu hovězí kližku. Dnes budeme mít k večeři my a pan Pompa luxusní guláš!