Tak už jsem zaznamenala první plakátky, na nichž nabízejí své služby Mikuláš, čert a anděl, včetně autoportrétů inzerujících. Už se to blíží...
Je to bezesporu jedna z našich nejoblíbenějších tradic. U nás v rodině měla své místo, ale dodržovali jsme ji s výhradou (netradičně?): celá naše rodina se sešla, dospělí i děti, a společně jsme brouzdali po ulicích, vyhlíželi a obdivovali, popřípadě kritizovali zdařilost provedení masek. Už to samo o sobě bylo občas pikantní, protože když jsme se sešli komplet, odporovalo to tehdejšímu zákonu o zákazu srocování, nebo jak se to jmenovalo. Když jsme se tak společně valili Prahou, vypadali jsme zřejmě, že jdeme demonstrovat, takže jsme si zvykli nezapomínat doklady...
To jsem ale odbočila. Jaká že to byla ta výhrada? Jednoduchá, leč striktně dodržovaná. Nikdy se k nám dětem žádný čert nesměl ani přiblížit, o tom, že by byl snad pozván do bytu, nemohlo být ani řeči, což platilo i o jeho společnících. Naši zastávali názor, že domov má být bezpečným místem, a rodiče nesmí zradit důvěru dětí tím, že by tento pocit bezpečí narušili. Mimo to jim byl dostatečnou výstrahou případ holčičky ze sousedství, která po nečekaném překotném setkání s těmito pohádkovými zjevy ve svém pokojíčku ochrnula.
Pokaždé jsme se tedy prošli, a po našem příchodu letěli prohledávat všechna okna, na kterém to ten Mikuláš letos asi nechal. Jako vzrůšo nám toto bohatě stačilo i bez strašení.
Přiznám se, že nemám pro tento „výchovný doplněk“ nejmenší pochopení. Sice si dovedu představit to zadostiučinění frustrovaných rodičů, popřípadě učitelek ve školce, když sledují, jak i ten největší zlobil ustrašeně žmoulá ret a celkově jihne, ale stejně se mi to nelíbí.
A vzpomínky bych dětem přála lepší, než na to, jak přemáhaly psotník, aby dostaly čokoládu a buráky...
Měla jsem možnost vyzkoušet si to na vlastní pokožce. Ano, chtěl mě odnést čert! Podotýkám, že jsem byla dospělá, už jsem měla asi pětiletého syna, na čerty nevěřím, i když tenhle vypadal jako pravý, fakt, byl celý červený, měl opravdové černé drápy a rohy mu vyrůstaly přímo z lebky, přísahám! Věděla jsem, že mě neuzvedne, pytel, do kterého mě hodlal naložit, zdaleka prostorově ani materiálem nevyhovoval požadavku. Navíc se mě zastala naše psice, která milému čertovi pro výstrahu rázně odebrala ocas, ale stejně mi to celkově těžce nesedlo. Řeknu vám- nic moc!
Teď to vypadá, že pointou tohoto článku je mé přiznání, že jsem dětinská, ale to je omyl. Původní záměr byl pedagogicko- nabádavý,a sice, abyste svým dětem dopřáli nadílku bez těch psotníků a stresů; no, zvrtlo se to.
Každopádně si to letos hezky užijte...
