Nejdřív jsem myslela, že se mu prostě líbím. Jsem, pravda, někdy dost autonásilím, zdravě sebevědomá a tudíž nepochybuju, že to je možné. Jistě se i v mém pokročilém věku mohu někomu líbit. Třeba gerontofilovi, no, to je fuk...
Ten muž v obchodě byl zřejmě doslova očarován, protože mi stále hleděl do očí, pak na vlasy, zase do očí... Koukal i po mých holkách, ale po mně víc. Pak se najednou odhodlal: "Jak vypadá váš muž?" vyhrknul dychtivě. Pobavilo mě to. V dobách našich začátků jsme chtěli jít na test DNA, jestli nejsme příbuzní! "Jako já," odvětila jsem a chlápek nevěřícně zabodl zrak do mé bujné hrudi. "Ty nemá!" Odmítla jsem. "Maximálně tak jedničky, připustila jsem poctivě. "Ale jinak je světlý typ, má kulatou hlavu jak sněhulák a kulaté světlé oči!" "Nene!" zasmál se muž, "fakt, odkud pochází?" Že já musím vždycky natrefit na nějakého pošahance, vždyť jinak je docela hezký! "Z Vimperka," povzdechla jsem si rezignovaně.
Zarazil se a zamrkal jako slon- celým obličejem. "Jo adopce?" zachrčel rádoby šeptem a máchl rukama směrem k holkám, které zpozorněly. Poděkovala jsem si, že jsem je včas proškolila. Kdyby se tak nestalo, měly by o šok postaráno. Takhle se jenom culily a čekaly na pokračování. Pokolikáté už...
"A odkud teda jsou?" nedal se odbýt chlapík, "Jižní Amerika, co! Čistokrevné!" Byl úplně nadšený, a bylo to upřímné. Komu se poštěstí potkat v pražské drogerii hned dvě Indiánky, ne?
"Začněte už shánět brokovnici, budete ji potřebovat- na ty davy nápadníků, jak ty jsou krásné, to se hned tak nevidí!" poradil mi rozzářeně, když jsem nevytáhla z té jeho Ameriky a nepřesměrovala ho do provincie Paňdžáb.
Mával nám až do tramvaje a holky jemu- moje krásné a do černa opálené čistokrevné Cigánečky!.
