Alkohol, medvěd a tma aneb Nikdy se nevzdám!

Pozvala jsem Beronu k nám na chatu a už v té chvíli jsem věděla, že to bude zajímavé. Že o zážitky nebude nouze! A opravdu nebylo...

Ač metr čtyřicet osm vysoká, přiřítila se jako velká voda. Na malém růžovém kole, kolem hlavy měla uvázanou osušku, aby ji po cestě neožehlo, a tato za ní rozmarně a exoticky vlála. Její cesta z Chlumu k nám trvala hodinu, a to převážně po silnici, která byla v této době rozžhavená do tekuta, a Berenika nechtěla riskovat úžeh ani rudokožství.

Měly jsme tehdy obě pětileté syny, takže mně bylo třicet, Beroně o pár chlupů více, čímž naznačuju, že jsme byly stále ještě mladicky rozvrkočené. Kamarádka nechala syna tchýni, já měla na chatě oba  radostně hlídající rodiče, takže bylo jasné, že si to parádně užijeme!

Už první večer Berona usoudila, že na oslavu takového setkání je naše studniční voda, popřípadě mléko ze statku žalostně nedostačivá. Já- nepijan- jsem si to sice nemyslela, ale host do domu, ... Známe všichni, že.

Večer jsme se ošplíchly v rybníku, nápaditě ohodily, což můj tehdy pětasedmdesátiletý otec, který se ještě pořádně nevzpamatoval z dojmu z ranního Lawrence z Arábie na kole, okomentoval zděšeným zamručením. Když jezdíte na chatu autobusem, neberete si zpravidla koktejlky, což ovšem neznamená, že si je nemůžete důmyslně vyrobit z parea, plavek, a zavařovacích gumiček. A že se v tom nedá jet na kole? Ale kdeže, ujistila jsem tátu. Vzdal to, a jen pro pořádek nás mdlým hlasem varoval, ať se vrátíme před půlnocí, dokud budou svítit chalupy ve vsi a dokud budou chataři u táboráků, případně u svíček. V chatové osadě tehdy nebyla elektřina, ve vsi veřejné osvětlení, a cesta stejně vedla převážně lesní pěšinou. 

Vesnická hospůdka nás mile přijala. Když jsme si toho dost řekly spolu i s dalšími hosty, takto s mými letitými známými, přičemž Berona vycucla láhev červeného a já dvě štamprle Becherovky, nechala si Berona přinést šachy. "Diano, to naše setkání musíme oslavit i intelektuálně!" Hrávala několik let, já také, přesněji řečeno já hrála na základce v šesté a sedmé třídě, abych se zavděčila zeměpisáři, který vedl šachový kroužek, ona asi deset závodně. I zasedly jsme.

Beruška vínem příjemně nabuzená, já po těch dvou nezvyklých panácích zrubaná jak zvíře, sotva jsem držela hlavu a oční víka. Měla jsem černé figurky, černé abstinentní svědomí a černou předtuchu, která se vzápětí naplnila. Kamarádka mi postupně vyvraždila vše, až na krále a jezdce. Ne jezdce, ale koně, musím se opravit. Koníčka krásného, vraného! Nedám! Honila mě po šachovnici až do zavíračky. Domorodci se srdečně bavili, pak už se nás možná trochu i báli, ale já se nevzdala! Nikdy se nevzdávám! 

Už cesta po vsi byla pikantní, protože byla opravdu skoro tma, málokteré okno bylo schopno a ochotno nám prozářit cestu, ale příkopy to jistily. Na kolo jsme si usednout netroufly, takže jsme jenom čas od času vytahovaly naše nemotorová a nemotorná vozidla ze škarpy. No, i to je život! Jakmile jsme vyšplhaly na hráz, poslední chalupu v zádech, přešel nás humor. Já jsem si sice pamatovala, jak vypadá cesta dolů a následně lesem až k chatě, ale tohle teď bylo na cvičeného vodicího psa. Nebylo znát, kde končí cesta a začíná hladina rybníku, nebylo vidět zkrátka nic, a na orientaci čichem jsme se necítily. Baterky jsme si nevzaly, moje kolo světlo nemělo nikdy, a to Beronino potřebovalo pohyb, aby se rozsvítilo, na což si ze známých důvodů netroufla.

"A jsme v pr...., " pronesla Berona, takto středoškolská profesorka, jejíž nejsprostší slovo dosud bylo "jejda", navíc hluboce věřící, takže když zanaříkala "panebožešmarjápanno," a neomluvila se za urážku na boží cti, pochopila jsem, že i ona vidí celkově jedno velké lejno, a situace je tedy víc než vážná. Naše společná vlastnost, jíž jsme přímo pověstné, a která nás jednou jistě zabije, je však to, že se nikdy a za žádných okolností nevzdáváme! A tak i nyní jsme  se pomaličku spouštěly z kamením vysypaného kopce a doufaly, že nebrkneme a kolo nám následně při pádu nezlomí naše mladé opilé vazy. Až se mi bude zdát, že jsme ušly dostatečný kus cesty, Berona, jakožto přece jenom lehoulince vidící, doslova půjde osahat stavbu, a popíše mi ji. A já, šeroslepá, ale domorodá, budu vědět, kde jsme, a jak daleko ještě máme jít. Jestli si někdo myslí, že si chataři zažehli intimní osvětlení nebo snad dokonce oheň na pláži, jak jsme doufaly, tak se mýlí, stejně jako jsme se mýlily my dvě. 

"Něco vidím!" vykřikla radostně Berenika. Položila kolo a vrhla se směrem, kde měla stát nějaká chata. "Jsou tu nějaké schody!" volala potichu. Že by Zemanů? Nebo už Hudečků, přemítala jsem. Schody tady mají skoro všechny chaty. " Je to patrová chata," šeptala dál. "Jakou má barvu?" přeptala jsem se automaticky a vzápětí se dozvěděla, že jsem oligofrenní: "Duhovou, blbečku!"

Čekala jsem ve tmě na další poznatky, podle kterých určím místo našeho dočasného pobytu. "Suší tu nějaké deky, přehoz? Prostě nějaká kožešina to je, tak co? Kdo má kožešinu na verandě?" Vzápětí zařvala. "Ta deka je teplá, ach, můj Bože! Ono to dýchá a bručí! Ne! Já ještě nechci! Já jsem dobrá křesťanka! A Diana tam dole u pláže taky!" Klopýtala ke mně na cestu a naříkala. Za ní se hnalo něco velkého a těžkého. Medvěd! Bručel tedy festovně! Vůbec jsem nepochybovala, že to je medvěd. Brtník? Medvěd hnědý? Černý! Blbá smrt, ale zase taková nápaditá. Originální! Dvě mladé ženy byly na Třeboňsku sežrány medvědem! Bomba!

Z místa, kde jsme tušily rybník, se začalo ozývat pravidelné vrzání a šplouchání. Vrhly jsem se tím směrem jak posedlé. Záchrana! Někdo se projíždí na lodi! Některý ze sousedů, jistě má baterku a dovede nás domů! Zažene medvěda! Domů! Hurá! 

Blížilo se světlo. Stály jsme jednou nohou na pláži a druhou ve vodě, a někde blízko bručel ten tvor. V mdlém osvětlení, které vycházelo ze staré hřbitovní lucerny se objevila loď. Na ní stála vysoká tmavá postava v širáku, v ruce bidlo, kterým se pomaloučku odrážela ode dna rybníka. "Chárón", zašeptala odevzdaně Berona, "to bylo teda rychlý!" A pevně se do mě zavěsila.

Mezitím se z rozedraných mraků vyloupl měsíc. Postava byla strašidelná, kymácející se lucerna rovněž. Pomalu přirazila ke břehu. "Copak, copak, slečinky, netrefíte domů?" zaskuhral muž suchým hlasem, a nám se sevřelo hrdlo a naopak uvolnily všechny tělesné svěrače. 

"Je tu medvěd," zašeptala Berona. "Medvěd? zasípal přízrak. "Já se medvědů nebojím. Odvedu vás domů! Svalený vršek? No, to jste hodně daleko, ale to nevadí. Projdeme se spolu a vezmu s sebou svého kamaráda!" Muž vložil bidlo do lodi a tu pak vytáhl na břeh. "To je úchyl a s kamarádem nás leda znásilní a utopí a zakopou. Nevím, jak ty, ale mně je medvěd milejší! Já mám zvířátka ráda!" zašuškala jsem Beroně do ucha.

"Ták, a můžeme vyrazit!" muž si oklepal ruce o kalhoty a lehce pískl. Z místa, kde prve bručel medvěd, se odlepil obrovský stín a skočil k němu. "No to je on! Medvěd!" vykřikly jsme s Beronou unisono. "Cože?" divil se muž. Rozsvítil silnou baterku, kterou vytáhle z kapsy a posvítil si k nohám: seděl tam černý novofoulandský pes s jazykem vyplazeným až na zem, a dělal na nás psí oči!

Olízal nás a ujal se své funkce vedoucího zájezdu. Muž jménem Šercl Jan, jak se obřadně představil, nám vyprávěl, jak se Pepy ujal, když jeho soused zemřel, a jak tu teď spolu tráví léto. Medvěd Pepa nás obíhal jak ovčácký pes svoje stádo, a nechal se laskat našimi zpocenými, ale neskonale vděčnými  dlaněmi, když jsme se všichni vydali na cestu k domovu..