S přicházejícím adventem se nás všech, kteří žíjeme v zahraničí, začíná zmocňovat stesk po domově, po našich českých Vánocích, po starých křesťansko-pohanských tradicích, na které si u nás tolik potrpíme. V Itálii totiž nic takového nezažijete. Vánoční stromeček se tady sice zdobí už na první adventní neděli, ale 24. prosince je ještě pracovní den.
Nerozněžní vás koledy ani pohádky v televizi. Pod talířem nenajdete šupiny, ani vám nikdo nerozkroji jablko, nehodí botou a ani to zlaté prasátko se tady nevyskytuje. Když odbije půlnoc, všichni se zvedají od stolů a odcházejí na půlnoční mši. Dárky přinese Babbo Natale až 25. prosince ráno.
Vánoční menu se skládá z převážně rybích chodů. Nečekejte ale žádné jednotné celonárodní menu jako je tomu u nás. Jídlo samo o sobě je výborné, jenže řada z nás takové menu připravuje na běžnou letní večeři a vánoční večer pak postrádá jakékoliv kouzlo výjímečnosti. Na večeři se sejde celá rodina a čekání na půlnoc tady tráví jídlem, hraním karet nebo louskáním ořechů či kaštanů. Čím víc na jih Itálie, tím větší štědrovečerní stůl budete potřebovat, protože tam se na cenone schází obrovské množství lidi. Stoly jsou přeplněné k prasknutí a najdete na nich spousty různého jídla.
Jako antipasto například salát z plodů moře (chobotnice, mušle, slávky, krevety) na studený či teplý způsob, koktejl z krevet na salátovém lůžku nebo gratinované slávky čí mušle sv. Jakuba.
Jako primo bývají obvyklé spaghetti alle vongole či spaghetti allo scoglio (špagety s mušlemi či jinými mořskými příšerkami, které najdete na útesu), jinde třeba jen brodo con raviolli, což je silný hovězí vývar s těstovinami plněnými masem.
Jako secondo pak mužete očekávat pečenou mořskou rybu (pražma, mečoun, branzino či kambala), mnohdy pečené spolu se zeleninou a brambory), fritovanou zeleninu nebo plody moře ve vaječném těstíčku - kroužky sépie, chobotničky, krevety nebo malé rybičky, a k tomu nikdy nesmí chybět všudypřítomný bílý chléb.
V italském vnitrozemí, kde se ryby tolik nejedí, najdete na štědrovečerním stole např, pasta al forno (těstoviny zapečené v troubě), lasagne, plněné cannelloni či ravioli s ricottou a se špenátem. Dále pak vepřovou pečeni, či nadívanou rolku, opékané brambory a mnoho dalších dobrot.
Italové se tedy nedrží jednotného menu, ale naopak vymýšlejí a zkoušejí nové a nové recepty, jen aby ten stůl byl plný a vůbec nic na něm nechybělo.
Na závěr pak dostanete velký kus bábovky, plněné oříšky a kandovaným ovocem, kterou v Itálii nazývají Panettone, a která je zde tradičním vánočním symbolem, podobně jako u nás vánoční cukroví. Její chuť se dá vylepšit, když si ji namažete vanilkovým krémem.
My holky, co žijeme s našimi rodinami na Apeninském poloostrově, pociťujeme vánoční nostalgii obzvlášť silně. Ty šťastnější z nás odjíždějí užít si kouzla Vánoc do Čech, ale většina zůstává v Itálii, a tak neustále vymýšlíme, jak je vylepšit a ozvláštnit a jak do nich vnést kousek našich tradic.
Hodně záleží na tom, jakým způsobem se každá z nás dokázala prosadit a jakou pozici si v italské rodině vybudovala. Takže jednoduše řečeno: jaké si to uděláš, takové to máš. Některé se snažíme zkombinovat českou vánoční tabuli s tou italskou, abychom diplomaticky uspokojily všechny chutě, jiné zase striktně dodržují tradici a jejich italští partneři to přijímají s uspokojenim. Jedno je ale jasné nám všem - to, že kapra na italském vánočním stole mít nebudeme. Není totiž téměř nikde k sehnání. Navíc Italové sladkovodní ryby jedí málo a kapr je pro jejich chuťové pohárky velmi podřadný tvor, kterého nejedí prakticky vůbec. Můj muž háže kapra zpátky do vody a ani by ho neochutnal. Nahrazujeme jej tedy jiným druhem ryby, výborná je například pražma, opečená v troubě s černými olivami. Jinde zase třeba upečou v troubě královské krevety na olivovém oleji s petrželkou. Bramborový salát většinou Italům chutná, jen se vždycky trochu naježíme, když říkají, že je moc dobrá ta insalata russa (ruský salát).
Naše cukroví máme samozřejmě už dlouho dopředu napečeno a spousta zimního ovoce, pečené kaštany a různé druhy ořechů pak vyplňují čekání na půlnoc.
V česko-italské rodině ale po štědrovečerní večeři zazvoní zvoneček a jde se ke stromečku rozbalovat dárky. Na tuhle tradici si žádná z nás nenechá sáhnout. To platí především v rodinách, kde jsou děti. A půlnoční mše je pro všechny velmi příjemnou záležitostí, která pohladí ducha a rozehřeje lidská srdce. Mnohdy rozehřeje i těla, protože farář má připravený malý bufet s vínem a Panettone.
Druhý den je ve znamení rodinného oběda u příbuzných, který opět trvá do večera. Vaří tchýně a na menu o deseti chodech si dá patřičně záležet. Děti si znovu rozbalí dárky, které je čekají tentokrat u prarodičů a jsou maximálně spokojené.
Přesto všechno nás stesk po pravých Vánocích, těch našich, neopouští. Každá z nás si v sobě nese spousty vzpomínek na teplou maminčinu náruč, kouzlo vyhřátého a voňavého domova či procházek venku, kdy pod nohama křupe sníh a tváře vám zčervenají mrazem.
