Tento víkend jsem byla v Prostějově na cyklistickém školení. Zhruba před dvěma lety jsem začala být fascinována cyklistikou. Moje cesta ke kolu nebyla přímočará. Samozřejmě, že jsem na kole jezdila odmala, absolvovala povinné rodinné výlety, ale nikdy jsem si kolo neoblíbila. Maximálně jsem na jaře dojela Prokopským údolím do klubu na Smíchově a zpět. Ale jakmile začaly kvést stromy, byl konec. Alergie nastoupila.
Až když jsme se přestěhovali s Davem do Berouna, začala jsem pomalu objevovat romantiku kola. Zpočátku na cyklistickém trenažéru, který jsem měla zapůjčený na testování a který nyní prodáváme. Fascinovalo mě, že na tomto trenažéru můžu sledovat stejné ukazatele jako na veslařském trenažéru. Že vím, kolik toho ujedu, jakou intenzitou a s jakou technikou. Technika šlapání do kruhu je asi největší předností tohoto kola. A zjistila jsem, že mě to baví! Postupně jsem načítala cyklistické časopisy a zjišťovala, že znalosti, které z veslování máme, v cyklistice nemají. Proto jsem v pátek vyjela na Moravu.
Dvoudenní školení probíhalo na velodromu v Prostějově. Betonová hradba, na kterou asi nikdy nevyjedu. Ale pro získání trenérské licence "C" to naštěstí není potřeba. Školení pořádali místní trenéři za pomoci pozvaných odborníků. Sobotní den uplynul v poklidném tempu. Museli jsme projít stručnou historií cyklistiky, rehabilitací apod. Nic moc, dalo by se říct.
Ale neděle byla parádní. Hlavně přednáška sportovního psychologa, který probíral vztah rodičů a dětí. Protože většina trenérů na školení zároveň trénuje své děti, byla toto téma blízké všem přítomným. Roman Řežáb byl tím, který přednášel. Už dlouho jsem nezažila v Čechách tak skvělou přednášku, jako byla ta jeho. Na základě dvou talířků nám vysvětlil nejen vztahy mezi sportujícími dětmi a trénujími rodiči, ale i partnerské a pracovní vztahy. Roman si vzal do ruky dva talířky, které se překrývaly zhruba o centimetr a začal: "Tento přesah je ideálním pro fungování jakéhokoliv vztahu. Pokud budete mít překrývající se prostor větší, dochází k problémům. Musíte si dát prostor pro ostatní, nejen sportovní život." Většina z nás byla zaražena, protože všichni děláme stejné chyby. Sportem žijeme 24 hodin denně a neuvědomujeme si, že se nám ostatní věci ze života pomalu vytrácejí. Proto by například dospívající děti měly mít prostor na své kamarády, ostatní koníčky, první lásky... aniž by je rodiče přehnaně kontrolovali. Je to o vzájemné důvěře, což je kolikrát problém, protože rodiče se samozřejmě snaží své děti chránit, všechno jim připravit, zkontrolovat... místo toho, aby je vychovávali k samostatnosti a zodpovědnosti.
Pokud rodič nebo trenér nedá svým svěřencům dostatek prostoru pro ostatní život, stane se to, že se talířky spojí a uvnitř vznikne uzavřený prostor. Roman ve svém výkladu pokračoval: "Když se váš život kompletně překrývá se životem toho druhého, co se stane? Vzduch se ve Vašem omezeném prostoru velmi rychle vydýchá a bude vám nevolno. Nastane ponorková nemoc."
Druhým příkladem byla pyramida. Často se stává, že talentovaní sportovci se upnou pouze ke sportu. Odbývají školu, nechodí do práce, nemají kamarády. Jen trénují, protože je to jediný smysl jejich života. Což je chyba. Roman na tabuli nakreslil pyramidu a spustil: "Pokud má sportovec na vrcholu pyramidy sport, je to špatně. Pyramida na vrcholu je nejvíc náchylná na ostatní vlivy, proto se může velmi často vrcholek odštípnout, odpadnout... vždy je lepší, když je sport uložen v základech pyramidy mezi ostatními stavebními kameny, mezi které patří rodina, záliby, přítelé atd. Protože když je jeden kámen náhle oslaben, ostatní mu pomohou váhu unést. Pokud je sport na vrcholu, může se stát, že tam dlouho nebude nebo náhle odpadne. U sportovců se často setkávám s tím, že přestanou se sportem a nemají za něj náhradu."
Zkuste se zamyslet nad Vašimi talířky a pyramidou. S Martinou, jejím synem Frantou a Davem jedeme za týden na soustředění do Itálie. Dáme si pozor, aby se naše talířky moc nepřekrývaly. Musíme si dát prostor :)
