Co se skrývá za realitou…kde je nekonečno?

Do ruky se mi dostala nevšední kniha. Nebyla to náhoda. Zhlédla jsem další díl „13.komnaty“. Tentokráte záměrně a velmi ráda. S očekáváním nevšedního zážitku a informací, které člověka posouvají. Byla to 13.komnata s Hanou Andronikovou. Se ženou, která má svojí cestu, vybojovala si ji, aniž by o ni stála. Potkala ji nemoc, které mohla podlehnout, a nebo přijmout výzvu k boji. Lze bojovat ve svém prostředí, zcela tradičně, klasickou medicínou....

A nebo, což je pro mne to úžasné, jít vlastní cestou. Ta její byla zcela ale zcela netradiční. Neuvěřitelná. Pro její okolí nepochopitelná. Pro mne srdeční záležitost. Odjela se léčit do pralesa. Pila opojné nápoje. Zažila několikrát svou vlastní smrt. Podívala se za hranice svého vědomí. Co je důležité, zažila sama sebe. Tak to vnímám já. Její osobnost v současné době vnímám jako dosti znatelnou a čitelnou sama pro sebe. Poznala se. Nám, kteří žijeme, plyneme, putujeme v klidných řekách svého života je toto na lány vzdáleno. Kdy se můžeme setkat sami se sebou? Na hranici reálných možností. Sport je přesně o těchto stavech, pocitech, zkušenostech. Cesta, kterou jsme se vydali je stejná. Někdy bolestná, na minuty radostná, na vteřiny nesnesitelně zraňující. Pokud šla Hana cestou, o které byla přesvědčena, že je tou její. Tou osvobozující. O co na těchto cestách jde? O identifikaci. Ztotožnění. Přesvědčení. Co je určující. Pravda. Ta vlastní. Ta vnitřně přesvědčující. Okolí si může myslet, že to tak není. Že to je zcela šílené a marné. Není. My si tu svou cestu chceme žít, ať je sebevíce šílená. Je to naše realita, je to naše cesta za nekonečnem. Jsme nyní v realitě nebo jen jiné dimenzi. Nikdo nevíme, ve kterém čase žijeme. Co je snem a co skutečností? Kam naše životy budou pokračovat? Kam nás naše zkušenosti posunou? Proč jsou někteří výjimeční a někteří zcela průměrní? Hana Andronikova svou knihu začíná slovy Alberta Einsteina: „Je tento vesmír přátelský?“ My se vydáváme na cestu, stejně šílenou. Já s pětiletým dítětem. Dáda s vlastní firmou a americkým přítelem. Vedle našeho snu musíme žít civilní životy se všemi starostmi a strastmi. Každý den tréninku je i dnem všedního života. Plníme své denní povinnosti. Nejsme sportovci, kteří si po obědě hajnou. Pokud nechtějí, nikam nemusí chodit, o nikoho než sebe samého se nestarají… Já vnímám tyto dny jako vteřiny mého závodu. Každý zvládnutý den s tréninkem, zaměstnáním a rodinou je vteřina mého závodu. Nejdříve vybojuji svůj závod, vteřiny závodu. Jednotlivé závody mi vteřiny z mého olympijského závodu ubírají, zlepšují konečný čas. Hana takto bojovala o život. Víra ji držela. Každý den v pralese ji pomáhal vybojovat život. Podstoupila chemoterapie.Věřím, že i ty ji pomohly přežít. Ale určitá energie nabitá v pralese byla tou živoucí a pokračující. Nás nabíjí energie z toho, co zvládneme. Je to cesta, víra, odhodlání…Prosím, pokud věříte… Pokud máte svou cestu… odhodlejte se. Věřím v cesty.