Na Facebooku se rekrutuje čím dál početnější skupina mladých lidí, kteří se netají nenávistí k důchodcům. Herci Mádl s Issovou nadzvedli veřejnost svým "gerontofobním paskvilem", na předvolebních mítíncích ČSSD tlučou senioři holemi pískající mládež. Čeká nás válka generací?
Osobně doufám, že ne. A pokud ano, dobře nám tak, můžeme si za to sami.
Mám dva syny gymnazisty. Škola je naučí narýsovat řez komolým jehlanem, tvořit plusquamperfektum nepravidelných sloves, vypočítat relativní molekulovou hmotnost oxidu stříbrného. Dozvědí se, jak se chránit před početím, šikanou či pohlavním zneužíváním, jak funguje parlamentní demokracie a kdo to byl Lenin. Za těch osm let absorbují spoustu informací podstatných, a stejnou spoustu informací podružných, na spoustu věcí si vytvoří vlastní názor a o spoustě věcí budou umět diskutovat. Ale soužití generací se osnovy věnují jen okrajově, ve škole se děti nedozvědí, jak se chovat ke starým lidem, jak je vnímat, proč na ně brát ohledy a proč k nim mít úctu. Na školách už dávno neučí zasloužilí páni profesoři, kteří by studentům předávali léty nabyté zkušenosti a fungovali jako živoucí důkaz toho, že i důchodce může mít v hlavě víc než levné máslo a rohlík za korunu.
V časopisech pro teenagery se mládež poučí o správných technikách líbání, o tom, jak se oblékat, aby byl člověk zaručeně in, jak se chovat na prvním rande nebo jak dát miláčkovi originálním způsobem kopačky. V televizi narazíte na moderátora staršího padesáti let snad jen v pořadech pro seniory a milovníky dechovky. Celebrity - ženy stejně jako muži - podstupují nejrůznější operace a zákroky, jen aby na nich probůh nebylo vidět, že stárnou. Sabinka Laurinová s vyžehlenou tvářičkou se snaží přesvědčit národ, že mladistvý vzhled je záruka štěstí, a vrásky a váčky pod očima jsou málem nemravnost. Stáří se prostě nenosí.
Vytěsňujeme staré lidi na okraj společnosti a snažíme se nemyslet na to, že tam jednou budeme stát taky. Mladí si důchodců nebudou vážit, když nebudou mít pozitivní vzory. Dokud se média tváří, že staří lidé jsou menšina nehodna pozornosti, nezajímavá, "odkecaná", která už nic nepřináší a jen stojí s nataženou rukou, situace se zlepšit nemůže.
Zapracovat na tom musíme všichni - jako se ve školách věnuje pozornost drogám a šikaně, měla by se věnovat pozornost i soužití generací. Žáci by se měli dozvědět, co přináší stáří, jak se cítí starý člověk, kterému přestává sloužit zdraví, který má čím dál větší potíže udržet krok se společností, kterému umírají přátelé, který se bojí budoucnosti. Pomocí hraní rolí a podobných technik by se mladí měli učit vcítit se do kůže starého člověka, vidět svět jeho očima. Měli by se setkávat se seniory, kteří v životě něco dokázali, kteří i přes vysoký věk - a právě pro něj! - mají co nabídnout. Jedině tak pro ně slovo "důchodce" přestane mít pejorativní nádech.
Předpokládám, že většina z toho téměř čtvrt milionu lidí, kteří se na Facebooku přidali ke skupině s názvem "Jejich revírem je Kaufland, jejich tempo je vražedné - DŮCHODCI!", má babičku nebo dědečka. A že je mají rádi. Je na nás, na rodičích, abychom svoje děti vychovávali v lásce k prarodičům. Měli bychom jim ukázat, že děda s babičkou ledacos zažili, hodně vědí a umějí. Měli bychom jim umožnit setkávat se v rozhovoru, povzbuzovat je k společnému trávení času. Věřím, že když budou mít děti pozitivní příklad v rodině, nesklouznou tak snadno k cynickému generalizování jejich vrstevníků.
Konec konců, karta se obrací. Jaké si to uděláme, takové to za pár let, desetiletí budeme mít. Učme své děti úctě ke stáří, naučíme je úctě k nám samým. Důchodců bude čím dál víc, za dvacet, pětadvacet let začneme odcházet do důchodu my, Husákovy děti, a nás je hodně. Pracujme na tom, aby na nás vnoučata nepohlížela jako na dementní parazity, kteří jen nadávají, běhají po doktorech a perou se u regálu s jogurty, ale jako na platné členy společnosti, kteří už odvedli svůj díl, ale stále mají co dát.
