Církev jako hlídací pes proti islámu?

Existují tři témata, ke kterým se každý Čech bez výjimky vždy zasvěceně vyjádří: politika, sport a církev (katolická, samozřejmě). Každý okamžitě ví, kde bota tlačí, a vysype vám z rukávu ne jedno, ale často hned několik zaručených řešení, ať jde o domácí rozpočet, fotbalovou reprezentaci nebo celibát. V těch prvních dvou oblastech se to dá celkem dobře pochopit - politika denně zasahuje do života všem a sportovní fandovství je celonárodní fenomén, před kterým není úniku. Ale vyjadřovat se k církevním otázkám se velmi často cítí povoláni lidé, kteří se k žádné církvi nehlásí, za křesťany se nepovažují a své závěry vyvozují na základě informací, za něž (pohříchu stále ještě většinou) vděčí socialistickému školství prodchnutému marx-leninským světonázorem.

Nejinak je tomu ve včerejším článku pana Polaneckého. Na první pohled je to jen snůška polopravd a klišé vyčtených z internetu. Výkřiky, které se vezou na mexické vlně proticírkevních nálad a které slouží jenom k tomu, aby si čtenáři iDnes přihřívali polívčičku v diskusi pod článkem.

Ale když pominu skutečnost, že autor v několika odstavcích pojmenuje (a kdyby ho k tomu zaslepenci ve Vatikánu pustili, možná by i obratem vyřešil) všechny zásadní církevní slabiny, jedna věta mě na jeho článku přece jen zaujala. A sice ta poslední: "Pokud se ale církev nepřizpůsobí době, pak se může snadno stát, že až ji bude zapotřebí při možném střetu s islámem, už zde nebude."

Církev tu není od toho, aby se přizpůsobovala době. Církev dostala od Krista, který ji založil, úkol hlásat jeho evangelium a přivádět lidi k němu. To je její prvořadé poslání a ona ho už dva tisíce let plní navzdory všem svým omylům, pokleskům a zločinům. Spolu s židem Abrahamem z druhého příběhu Boccacciova Dekameronu věřím, že ji nad vodou drží Duch svatý, a že i kdyby se sebevíc snažila o vlastní zánik, nikdy se jí to nepovede.

Ale proč se jí pan Polanecký dovolává v obavě před islamizací Evropy? K čemu mu tahle zkostnatělá, zpátečnická instituce bude? Jakými zbraněmi se má střetnout s misionářským náboženstvím, které má z našeho úzce evropského pohledu miliony militantních stoupenců?

Možná si pan Polanecký - a s ním i stamiliony Evropanů - někde v koutku duše pamatuje, že církev boj s islámem už jednou vyhrála. Kdyby tomu tak nebylo, byla by dnes Evropa nejspíš stejně posetá mešitami, jako je posetá kostely, a z Hradčan by se k nebi nevzpínaly věže svatého Víta, ale minaret. Jenže tehdy - proti Arabům, proti Turkům - to nebyl boj té církve, jak ji většina lidí dnes chápe. Nebyl to boj papeže, biskupů a kněží. Byl to boj církve jako lidu božího - a tedy boj všech. Tehdy se Evropané stavěli na odpor muslimským nájezdníkům, aby uhájili svou identitu - svou víru, majetek, kulturu, celý hodnotový systém.

Dnes Evropa sebemrskačsky rezignuje na hodnoty, které její anticko-židovsko-křesťanská kultura přinesla světu. Ano, kromě myšlenek volnosti, rovnosti a bratrství (které byly poprvé definovány v evangeliu) jsme my Evropané světu dali i fašismus, rasismus, komunismus. Dodnes jsme zděšení z hrůz, kterých bylo uplynulé století plné, a pod záminkou politické korektnosti se bojíme i jen definovat, kdo jsme a jaké jsou naše kořeny.

Mnozí z nás to ani nevědí a vlastně je to nezajímá. Ale muslimové znají svůj původ a hrdě se k němu hlásí. Pokud znovu dojde na boj s islámem - a už k němu dávno dochází v Německu, ve Francii, v Británii - pak ho nemůže vyhrát církev, kterou si každý bere na paškál a do které se každý trefuje. Nemusíme všichni chodit do kostela, ale neměli bychom zapomínat na hodnoty, které církev do naší kultury vnesla a které po staletí uržuje - svobodu, rovnoprávnost (v prvé řadě rovnoprávnost žen, pane Polanecký, podívejte se, jak jsou na tom ženy v jiných kulturách), solidaritu, vzdělanost...

Pliváním na církev a neustálým vyzdvihováním jejích omylů a poklesků v sobě navzájem povzbuzujeme přesvědčení, že ona - a s ní i myšlenkový proud, který přináší, tedy křesťanství - je přežitkem minulosti a v dnešní době už nemá místo. Sami vyklízíme pozice, které se nebudou rozpakovat obsadit jiní. Dobrovolně podřezáváme jeden z pilířů, na kterých naše Evropa stojí.

A pokud si tohle neuvědomíme a nezačneme s tím něco dělat, pak nám pomáhej Pánbůh :-)