Milá sestro, jak víš, nikdy jsem nechtěla psa. V dětství jsem přijala názor rodičů, že do panelákového bytu pes nepatří, a na rozdíl od tebe jsem nikdy po pejskovi netoužila natolik,
abych se toto jejich přesvědčení snažila zpochybnit. Ty jsi je naopak přemlouvala mnohokrát, a když trvali na svém, ujišťovala jsi je, že až budeš mít děti, koupíš každému ne jednoho, ale rovnou dva pejsky. Po letech musím říct, že na to, kolik máš dětí, máte pejsků žalostně málo. Vlastně nemáte žádné „pejsky“, jen „pejska“, tak nevím, jestli dětem něco nedlužíš. Králík to nezachrání.
Zatímco ty jsi po psovi opravdu tesknila a snažila se realizovat alespoň u psem obdařených příbuzných, mně k uspokojení chovatelského pudu stačil křeček. Když po dvou letech pošel, měla jsem už jiné zájmy. Můj zájem o psy se omezil na to, že jsem jedny Vánoce výrazně obohatila tvou sbírku psích pohlednic. Radost mi ovšem nedělali roztomilí chlupáči na obrázku, ale představa, jak budeš nadšená, protože jsem skoupila všechny rasy, které jsem sehnala. Zpětně nevím, jestli jsem tím tvou sběratelskou vášeň vlastně nepohřbila, protože jsem ti výrazně zúžila možnost pořizovat si do sbírky nové přírůstky, přece jen nabídka socialistických trafik nebyla nekonečná. Mimochodem, ještě ty pohledy máš? Tehdy stál jeden korunu, dnes se prodávají za deset, můžeš na nich pohádkově zbohatnout.
Moje děti na tom byly podobně jako já, taky jsem jim dovolila jen drobné zvířectvo. Nejstarší syn si přál křečka (Jordana si jistě živě pamatuješ, vystřídali se u nás asi čtyři), dcera si ze školy v přírodě přivezla morčátko a když k nám na zahradu přišla kočka a odmítala se hnout, adoptovali jsme ji. Časem k ní přibyl ještě kocour.
Touhy dětí po pejskovi jsme s manželem dusili hned v zárodku. Rádi cestujeme a pes nám k šestičlenné rodině připadal jako zbytečná přítěž a logistická komplikace. Můj muž je stejného názoru pořád, ale já…
Už tak tři roky si pohrávám s myšlenkou, že by se mi vlastně líbilo mít psa. A i když většina lidí na probíhající koronavirové pandemii stěží najde něco pozitivního, u mě přispěla k tomu, že myšlenka přerostla v touhu tak silnou, že jsem se – velmi podporována většinou svých dětí – rozhodla přemluvit manžela, že si nějakého pejska pořídíme. Neochotně svolil, a tak teď v jedné chovatelské stanici vyrůstá štěňátko, které bude brzy naše. A ze mě se stane pejskař.
Pejskař. O existenci téhle komunity jsem dosud měla jen matné povědomí. Když jsme bydleli v Praze, vnímala jsem pejskaře jen skrze výměšky jejich miláčků, kterých tehdy byly plné ulice i trávníky kolem domů, kde si hrály děti. Sbírat hovna se prostě ještě nenosilo. Kličkovat s kočárem a poskakujícím batoletem vedeným za ruku tím dennodenně obnovovaným (a neúnavně přestavovaným) psím slalomem bylo o nervy. Když napadl sníh, mívali sněhuláci na kabátech hnědé fleky, protože se slabou vrstvou sněhu se na kouli nabalilo i vše, co leželo na trávníku.
Ty doby jsou naštěstí dávno pryč, pejskaři se po svých psech naučili uklízet, města jim k tomu vytvořila lepší podmínky, a tak na pokakaný štěstíčko v ulicích nenarazíš, kdyby ses rozkrájela.
No, kdo se dal na vojnu, musí bojovat. Chci psa, musím se stát pejskařem. Odložila jsem předsudky a ponořila se do poznávání psích majitelů na sociální síti, která je mi nejblíž – na Facebooku. Z toho, co jsem viděla na první dobrou, jsem byla napůl vyděšená, napůl pobavená. Po přihlášení do několika skupin jsem měla dojem, že rčení „jsou na sebe jako psi“ by se mělo změnit na „jsou na sebe jako páníčci psů“. Když někdo položil začátečnický nebo přímo hloupý dotaz, dostalo se mu v diskusi podpory v podobě uštěpačných poznámek nebo smajlíků s očima v sloup. Na druhou stranu je to tam samý odborník. Co člověk, to zaručený a nevyvratitelný názor. Nechat si poradit s výběrem granulí nebo vhodného vodítka je prakticky nemožné. Každý má svou jedině správnou značku, po ostatních pes blije, kadí moc nebo kadí málo, vyvlíká se, škrtí se… Někdo dává psovi na okus dřevo, jiný by dřevo v životě nedal, jedině hovězí kost. Neměla jsem odvahu zeptat se na cokoli.
Na první pohled se taky zdálo, že pejskaři jsou entita s velmi vyhraněnými názory. Bylo před silvestrem, zrovna jely diskuse kolem ohňostrojů. Koukala bys, jak rafinované a hrůzostrašné tresty někteří navrhovali pro každého, kdo hází petardy. A u odplaty pro množitele nebo lidi, co dají psa do útulku nebo ho dokonce týrají, by se mohl inspirovat i Mengele. Znáš mě a víš, že odsuzuju jakékoli násilí, natož to páchané na tvorech, co se neumí bránit, ale ta míra nenávisti mě zaskočila.
Na druhou stranu se pejskaři umí projevit i jako citlivé a empatické bytosti. Když se někdo se skupinou podělil o smutnou zprávu, že jeho čtyřnohý kamarád umřel, spustila se lavina Upřímných soustrastí, RIP, útěšných vzkazů o pejskovi, co mává z nebíčka, a velmi vkusných GIFů s andělíčky a perlovou bránou. Obzvlášť mě uchvátil jeden se schody do nebe, na kterých stojí prsatí andělé v nočních košilkách a Ježíš, Elvis Presley a Michael Jackson vítají mazlíčka v ráji. Proč si někdo myslí, že tímhle druhému pomůže zahnat smutek nad ztrátou milovaného psa, to fakt nepochopím.
A pak ten pejskařský plurál. Mám čtyři děti a zoufale jsem se bránila identifikovat se s nimi jako jedna jednotka. Neříkala jsem, že se ještě kojíme, že už nám rostou zoubky nebo že už umíme chodit na nočník. Takže když pejskaři – a hlavně pejskařky samozřejmě – vedou debaty, že po tom a tom žrádle mají stolici takovou a makovou a že tenhle postroj jim nesedí a tímhle kartáčem že si vyčešou z chlupů (neptej se mě kde) i bodláky, berou mě mrákoty.
Když jsem se nakonec vynořila ze záplavy motivačních citátků o tom, že pes je lepší než člověk, protože tě nikdy nezklame, a že mám odpověď na otázky života hledat na dně psí duše, řekla jsem si, že dělat si o pejskařích představu z facebookových skupin je podobné jako dělat si představu o lidech z diskusí na Novinkách, a že to vezmu za jiný konec.
Nakoupila jsem si knížky a několik on-line kurzů, začala studovat a hledat na netu skutečné odborníky, které stojí za to sledovat a poslouchat. Zjistila jsem, že je u nás i venku dost lidí, kteří mají spoustu znalostí a zkušeností a umí je navíc dobře podat, a učím se od nich. Díky nim - a díky chovatelce, která pro mě ještě dlouho bude poradce číslo jedna - začínám mít představu, co život se psem obnáší, jak vypadá psí trénink, čím svého psa budu krmit a co u nás budeme podnikat pro to, abychom s novým členem rodiny navázali pevný a přátelský vztah.
Hrozně mě to baví a strašně se těším, až si to naše štěně (odborně zvané „štěndo“ – vítej ve světě psích mimísků) přivezeme domů a začneme s ním žít. Vím, že to nebude snadné a praxe bude nejspíš úplně jiná, než jak si ji teď maluju, ale taky vím, že to nakonec nějak zvládnu. A i když teď ležím v knížkách, hltám videa psích trenérů a kreslím si myšlenkové mapy, abych si dopředu promyslela, jak postupovat, doufám, že ze mě bude pejskař, který sice miluje svého čtyřnožce a plně se mu věnuje, ale přesto si dokáže uchovat dostatečnou mozkovou kapacitu i na další stránky svého života. Snad nebudu panička, co každému na potkání strká pod nos fotky svého miláčka a neumí se bavit o ničem jiném.
Ale kdo ví. Třeba mě pejskařství tak pohltí, že místo kabelek si začnu kupovat pamlskovníky a všechny lodičky vyměním za boty s pevnou špičkou a terénním vzorkem. Svůj slovník obohatím o výrazy jako „hafina“ a „pesan“ a místo koláčů budu péct psí sušenky. Ale až ti otevřu v tričku s nápisem „Psí máma“ nebo ti zavolám, že k nám nemůžete přijet se psem, protože zrovna háráme, tak mě prosím tě radši zab‘.
