Američané neznají krizi a nemají problémy. Nikdy.

Právě jsem dokončila překlad podnikového časopisu pro jednu opravdu velkou nadnárodní firmu se základnou v USA. Takový podnikový časopis je celkem nudné čtení. Úvodní slovo prezidenta společnosti o tom, jak se nám skvěle daří, jak rosteme navzdory nepříznivým ekonomickým ukazatelům a jakou před sebou máme báječnou budoucnost, protože když se nasadíme, dokážeme nemožné.

Následuje pár čísel - obrat, zisky, dividendy, pak spousta článků o všelijakých setkáních obchodních zástupců, školeních bezpečnosti práce, charitativních projektech atakdále atakdále, nakonec přijde výčet oceněných zaměstnaců a cosi jako společenská rubrika - kdo se zasnoubil, kdo se vdal či oženil, komu se narodilo jaké dítě (včetně měr a vah), na závěr nekrology. Jak praví klasik, nuda nuda, šeď šeď.

Při překladu toho úvodního proslovu generálního ředitele jsem se zamýšlela nad jednou věcí. Asi každý, kdo umí anglicky a občas si přečte americké noviny nebo si poslechne jejich zprávy, se s tím setkal: v Americe nemají ekonomickou krizi, ale jen "turmoil" - tedy zmatek, chaos, maximálně nepokoj. Neřeší problémy, pro ně je každý problém "challenge" - výzva. Neznají chudobu, u nich chudí nejsou "poor", jak se naučíte v prvních lekcích angličtiny pro základní školy (kromě chudoby tento pojem evokuje i ubohost, chabost), ale "underserved" - tedy nedostatečně obsloužení, s nedostatečným přístupem ke službám zvláště sociálního a zdravotnického charakteru.

Otcové poutníci, kteří v 17. století připluli na Mayflower do Ameriky a položili základy dnešního státu, byli v podstatě náboženští uprchlíci. Věřili v Kalvínovo učení a utíkali z Anglie, kde se tvrdě prosazovala státní anglikánská církev, která zakazovala jiné vyznání. Jedním z pilířů kalvinismu je víra v predestinaci - tedy předurčení ke spáse. Jak se praví v Matoušově evangeliu, "je mnoho povolaných, ale málo vyvolených". Člověk sám nemůže ovlivnit svou spásu, ta závisí pouze na svrchovaném božím rozhodnutí.

Otcové poutníci věřili, že oni jsou ti vyvolení, dokonce o sobě hovořili jako o "svatých". Ale člověk přece nemůže mít jistotu, nemá napsáno na čele, že si ho Bůh vybral ke spáse. Jak tedy poznat, že jsem skutečně hoden? Odpověď je vcelku prostá: jsem-li hoden, Bůh mi žehná. Dá mi zdraví, rodinu, syny, a když se přičiním, požehná mému dílu, takže se mi bude dařit. Teď samozřejmě hodně zjednodušuji, ale odsud pramení ta touha prosadit se, uspět, prosperovat. Je to snaha potvrdit si, že je Bůh se mnou, že si mě vybral, že mě po smrti čeká nebeský život.

Americký stát dostal do vínku snahu po úspěchu a strach ze selhání. Neúspěch neznamená jen prohru, je znamením zatracení. Varovným prstem, že jednou možná neprojdu tou úzkou branou do království nebeského. Nejjednodušší a nejčastější reakcí na neúspěch je jeho popření. Když se budeme tvářit, že se nic hrozného nestalo, snadněji tomu uvěříme. Lakování narůžovo tolik nebolí. Přiznat si porážku by znamenalo smířit se se zatracením, a to je strašná představa.

Samozřejmě nepředpokládám, že se v dnešní době miliony Američanů budí každé ráno s myšlenkami na vlastní spásu, ale výše zmíněné koncepty utvářely jejich kulturu, jsou součástí jejich národní povahy. Strach ze selhání je žene za úspěchem. Je motivací každodenního jednání, i proto svou zemi dotáhli na pozici světové velmoci. A tato - z mého katolického pohledu poněkud pokrytecká - snaha se promítá i do jejich jazyka.

Nechci problémy, radši budu čelit výzvám. Zaujmu aktivní postoj a budu se snažit problém zdolat a zvítězit nad ním. To je samozřejmě chvályhodné. Nemáme krizi, jen nějaký chaos, který se časem urovná. Sice padají banky, hroutí se ekonomika, ale jazyk se pokrytecky tváří, že to není tak zlé. Přibývá lidí, které ohrožuje chudoba, ale nejsou to žádní ubožáci, jen nemají přístup k jistým službám, no.

Však my to zvládneme. Potíže překonáme, ekonomiku oživíme, dostaneme se zase výš a dál. Na obrazech znázorňujících konec světa a Kristův druhý příchod na zem Spasitel třímá v ruce prapor vítězství. Možná na něm budou hvězdy a pruhy.

A ještě poznámka na okraj. Napadá mě, jak se vlastně promítá naše národní povaha do češtiny. Jako národ umíme báječně remcat, na kdeco nadávat, fňukat a stěžovat si. Na druhou stranu máme úžasný smysl pro humor, jsme kreativní a duchaplní (alespoň někteří ;-) O myšlenkách na spásu nemůže být řeč. My jsme se nikdy nepovažovali za vyvolené, spíš jsme překonávali komplex státečku, který drtí mocní sousedi ze západu a z východu. Zanechalo to své stopy v naší mateřštině?