Po letech se mi plní sen a přijíždím na nejvýchodnější východ Slovenska do NP Poloniny.
Přečetl jsem několik knížek i článků o území ležícím na hranici Polska, Ukrajiny a Slovenska a tajně snil, jak se tam jednou vydám po stopách vlků. Sen se stal skutečností a ubytovávám se v hotelu ve vesničce Stakčín, která leží na hranici národního parku.
Už pohled z dálky na Bukovské vrchy a sousedící Vihorlat dává tušit, že všechny ty knížky nelhaly a šance narazit na jeleny, mědvědy, vlky a zubry nebude pouze utopií. Večer usedáme k pivku a posloucháme místní, jak se mezi sebou živě baví a já jim nerozumím ani slovo. Rusínština je jazyk, který nemá s ruštinou a slovenštinou společného snad vůbec nic, ale naštěstí každý z nich ovládá i svůj mateřský jazyk a s češtinou není vůbec žádný problém.
Ráno vyrážíme na první tůru a pro jistotu se ptám recepční, jak je to tu s těmi medvědy. Prý jich tu je hodně, ale lesy jsou obrovské a turistů málo, takže šance, že na sebe narazíme, je malá. Spíš si máme dávat pozor na zubry. Tato informace mě opravdu uklidnila a vyrazil jsem s lehce zvýšenou hladinou adrenalinu do kopců. Příroda je tu opravdu krásná a husté bukové lesy jsou domovem nejen velkých šelem, ale i živočichů přísně chráněných a žijících pouze v této lokalitě. Pohybujeme se v pásmu ochrany 4 a 5 a až na pár turistů je tu naprosto liduprázdno. Opravdová divočina.
Národní park Poloniny to nejsou jen husté bukové porosty, ale i prastaré vesničky s krásnými dřevěnými kostelíčky a hliněnými domky se šindely na střeše, kde rusínské babičky obdělávají svoje políčka ohraničené kameny. Při tom pohledu získávám dojem, že jsem se vrátil o několik desetiletí zpět. Vyrážíme do jedné z mála zdejších restaurací a objednávám si zvěřinu, která byla opravdu kulinářským zážitkem.
Dny pomalu ubíhají a vydáváme se po naučné stezce. Z drobného deštíku se stal pěkný liják, ve kterém začal stávkovat i můj psí doprovod. Nakonec jsem fenku přece jen přesvědčil, že stát na místě je ještě horší než moknout za chůze a vyrazili jsme po značkách k autu. Jsem tu třetí den a kromě pár kroužících jestřábů jsem neviděl ze zdejší zvěře nic. V rozmočené půdě nacházím jen důkazy existence místních jelenů a v duchu si přeji uvidět jednoho z nich aspoň na dálku.
Blížíme se k autu a nepromokavá bunda je promočená tak, že mám vodu i v trenkách a gore-tex v botách vzdal svuj souboj s vodou už před několika kilometry. Vycházíme ze zatáčky a zatajuje se mi dech. Ani ne deset metrů přede mnou stojí král lesa a koukáme si z očí do očí. Tak až takhle blízko jsem ho teda potkat nechtěl. Není to žádný zlatý jelen, ale i tak jeho vzhled ve mě vzbuzuje rozporuplné pocity. Radost se mísí se strachem a oba čekáme, co se bude dít dál. Fenka je schovaná za mnou a zřejmě přemýšlí, že takhle velkou srnu ještě neviděla, a já přemýšlím, co udělám pokud se pohne směrem ke mě. Situaci řeší do té doby schovaný jelen vedle cesty, který náhle odskakuje směrem do lesa a jeho parťák stojící na cestě ho za zvuku lámajících se větví následuje. Byl to skvělý zážitek, který předčil moje veškeré očekávání.
Další den z důvodu nedostatku suchého oblečení vyrážíme autem na projížďku po zdejších kostelíčcích a jiných zdejších památkách. Pomalu projíždíme místní silnice a kochám se pohledem na kopce v okolí. V tom mě zaujme pohyb vedle auta v poli. Těsně nad zemí krouží dva orli skalní. Je to jak kdyby se tam vznášela dřevěná lavička z party setu. Jejich velikost je opravdu majestátní a stejně tak majestátně stoupají v kruzích do nebe až se mi úplně ztratí z dohledu.
Blíží se konec dovolené a rozhodl jsem se pro poslední tůru a to na nejvyšší vrchol Bukovských vrchů, na kterém je umístěn trojstranný hraniční kámen. Podle mapy je to nějakých 18 km a jelikož je skoro poledne, tak budeme mít co dělat se do večera vrátit. Cesta vede nádherným pralesem který tvoří mohutné buky a borovice o výšce kolem 50ti metrů a několika metrech v obvodu. Teprve po čtyřech hodinách potkáváme první turisty, kteří se už z vrcholu vrací dolu. Je tu naprosté ticho do kterého jen moje fenka občas větří a vystavuje. Co tam cítí netuším, ale srny tu nežijí.
Na vrcholu potkáváme kromě turistů i pohraniční stráž na obchůzce. Je tu krásný výhled do Polska i na ukrajinskou stranu Polonin. Nedá se nic dělat, čas je neúprosný a chci se vrátit jinou cestou přes hřebeny dolů pokud možno co nejdřív. Vyrážíme a můj dámský doprovod nemá nic lepšího na práci, než se zastavit na každé horské loučce obsypané malinami a pár si jich natrhat. Koukám na hodinky a přemýšlím kolik turistů je ještě nahoře stejně jako my a začínám mít obavy, že obyvatelé zdejších lesů jsou zvyklí v tuhle dobu už mít naprosté soukromí.
Z myšlenek mě vytrhl až pes temně vrčící směrem k lesu.Volám na přítelkyni, ať si pohne, a v tom se z křoví přede mnou ozvalo tiché zabručení. Krve by se ve mě nedořezal. Koukám na fenku, kterou už přešlo hrdinství a ocas má až na břichu, a přemýšlím jak moc naštvaný může být medvěd, kterému někdo v jeho kuchyní užírá večeři. Pomalu odcházím od onoho místa a neodvažuji se vůbec zkoumat, které zvíře ten zvuk vydalo. Možná to byl opravdu medvěd, možná jen zamumlal jelen. Přítelkyně pochopila, že něco není úplně v pořádku, a konečně zrychlila krok. Polevit jsem ji dovolil až po několika kilometrech, kdy jsem ji vysvětlil, co se tam přihodilo.
Byl to krásný týden, v krásném prostředí s nádhernými zážitky. Místní obyvatelé i přes svůj nízký životní standard jsou velmi příjemní a pohostinní a já doufám, že to nebylo naposledy, co jsem tenhle kout Slovenska navštívil.
