Nightlife in Bucarest

Bukurešť, město přezdívané Paříž východu. No nevím, s Paříží to má společný tak akorát Vítězný oblouk. Je krátce před osmou ranní a stojím na starém letišti. Dnes tu začíná rumunský autosalon.

Čekání na otevření haly si zkracuju cigárkem a pohledem na úžasný okolí. Za mnou stojí starej Tupolev. Celej týden, co tady byla montáž jsme ho používali jako záchod. Toiky sem navezli až včera a záchody pro veřejnost otevřou snad dnes. Kolem dokola pobíhají smečky psích tuláků žebrajících o žrádlo. 

Konečně přichází vrátnej a s pomocí dvou traktorů otevírá vrata do výstavištní haly. Máme dvě hodiny do oficiálního zahájení. Nahazuji jističe na rozvaděči a kontroluji jestli je všechno ok. Všechny světla se rozzářily, na televizích jedou reklamní spoty automobilky a na točně se motá nejnovější model. Vařím si kafe a ze sedačky pro potencionální kupce pozoruji přicházející hostesky.

Holky to jsou fakt krásný, tmavý vlasy, tmavý oči a nádherný postavy. Seznamujeme se a vítám se i se zástupci dealera. Budou se snažit přesvědčit návštěvníky, že zrovna tahle automobilka je pro ně ta pravá. Naposledy kontroluji jestli všechno funguje jak má a znělka z amplionů zahajuje místní autoshow.

U vchodu se hromadí novináři a VIP hosté, kteří mají na dnešek pozvánku. Hostesky jsou na svých místech a z šatů s neuvěřitelně hlubokým výstřihem jim každou chvíli vykukuje neposlušná bradavka. Nemám sílu na to koukat a raději odcházím ke konkurenci, kde kamoš právě dokončuje nějakou drobnou opravu. Dlouho jsme se neviděli. Bydlíme ve stejným městě, děláme stejnou práci, ale vidíme se jen párkrát do roka. Dělá pro konkurenci a autosalonů je za rok tolik, že potkat se na akci je spíš štěstí. Tentokrát to vyšlo a to tak, že bydlíme i ve stejným hotelu. Otvíráme si pivko, pozorujeme dav lidí deroucí se k autům a probíráme zážitky z minulých výstav. 

Zážitků máme hodně, otvíráme už pátý pivko a pozorujeme ty vykukující bradavky ztuhlé zimou z výkonné klimatizace. Davy lidí se pomalu vytrácejí a první den výstavy se blíží ke konci. Leští se auta, vysávají se koberce a dělám pár oprav, aby bylo vše připraveno na ráno. Vypínám jističe a hala se pomalu noří do tmy a ticha. Čekáme na taxi a vyrážíme do města.

Noční Bukurešť je krásná. Procházíme místní boulevardy a kocháme se nádherně nasvícenými budovami.  Hledáme místo, kde si dát něco k večeři a odbočujeme do bočních uliček. Krása se hned vytrácí. Bordel, pobíhající kočky a cikáni sedící u ohňů. Vycouváváme zpátky na hlavní třídu a večeříme v jednom z mnoha fast foodů. Ptáme se místních kam za zábavou a dostáváme několik tipů na kluby, kde to zaručeně žije.  

Bereme to pěkně popořadě a vcházíme na diskotéku, kde to pěkně tepe. Objednáváme si pivko a sledujeme omladinu, jak se vlní do rytmu. Rumunky jsou fakt kočičky. Flirtujeme na baru, ale jazyková bariéra je veliká a k tomu se stáváme středem pozornosti u místních frajerů. Měníme lokál.  I další klub je narvaný k prasknutí, pivo trochu dražší, ale pořád levnější než doma a ženský snad ještě hezčí. Obsluha už rozumí anglicky a nikdo se o nás nestará.  Sedíme tam, jak dva voyeři. Začínám být vylitej a navrhuji přesun do dalšího klubu na seznamu. Už zvenku to zavání luxusem a cena vstupu nás jen utvrzuje v tom, že tahle zastávka nám trochu provětrá peněženky. Pivo drahý jak v nerudovce, a osazenstvo tvořený místní zlatou mládeží. "Dáme dvě a jdem", říkám kamošovi. "Ty vole, já bych si zašukal", povídá. "Jsem to skoro dva měsíce nedělal. Furt su někde v prdeli." Pohledem hypnotizuje kozatou černovlásku a objednává ji panáka na seznámení. Přemýšlím, kdy jsem to dělal naposled já. To bude horší, než dva měsíce. Koukám na fotku bývalé v mobilu a přepadá mě deprese z nedostatku fyzických citů. Panák na seznámení očividně nedopadl, tak tam sedíme a civíme na pohupující se rumunský poprsí. "Jdem bydlet. Dneska z toho nic nebude" 

Máváme na taxík. "Park hotel", říkám řidičovi a rozvaluju se vzadu na sedačce. "Nevíte, kde jsou tady nějaký hezký holky?", ptá se kolega, zatímco usínám. Zastavujeme a probírám se z polospánku. Kolem auta stojí několik ženských a kamoš ukazuje na dvě z nich. "Neblbni, já nechci žádnou děvku". Vůbec mě neposlouchá a cpe je do auta. Taxík se znovu rozjel a za náma jede auto s pasákem. Koukám na ty holky rozmlženým pohledem, ale to co vidím, se mi nezdá. "Ty vole, vždyť nemaj zuby." Kamoš se jen směje a očividně se těší na ústní uspokojení bezzubou rumunskou cikánkou. "Mám u tebe kilo, ten pasák to chtěl zaplatit hned." "Ty ses zbláznil, sto éček za cikánku?", nějak mě opouští opilost a začínám přemýšlet, co bude dál. Zastavujeme před hotelem. Jde napřed i s těma dvouma kráskama a já se dohaduju s taxikářem. Chce provizi za zprostředkování krásnýho zážitku. Dávám mu nějaký euro navíc a přes sklo hotelových dveří pozoruju, že u recepce nastal nějakej problém.

"Co je za problém?", ptám se recepční. Paní za pultem mi vysvětluje, že nemají doklady, takže nemůžou jít nahoru. Padá mi kámen ze srdce, že se tomuhle zážitku vyhnu. "A zavolala jsem policii", pokračuje. Tak to je výborný a než stačím cokoliv říct před hotelem blikají modrý majáky. Ukazujeme pasy a holky odvádějí do auta. "Kolik jste jim zaplatili?", ptá se policajt. "Vůbec nic, poznali jsme je na diskotéce",zapírám. "My je moc dobře známe, jsou to prostitutky, tak kolik? "Fakt nic, my jsme je sbalili v klubu", říkám mu a vybavuji si bezzubej úsměv jedné z nich. Policajt mi vrací pas a hlásí, "U nás máme takovej zákon, že kdybyste něco zaplatili, tak my vám ty peníze vrátíme." Nevím jestli mě zkoušel nebo to je pravda, ale neskutečně se mi ulevilo, když jsme se jich zbavili. Kamarád se odpotácel na pokoj a já se uvelebil v lobby na sedačce. Přisedá si ke mě portýr a vykládá mi, proč se kontrolují doklady u každýho, kdo jde nahoru a jak děvky kradou na pokojích. V tom se otvírají dveře výtahu a z nich vychází krásná blondýna. Fakt nádherná. "Za 50 euro je tvá", povídá portýr. "Ne, děkuji", odpovídám a v hlavě počítám, kolik mám ještě peněz.