Sedím na zemi v kuchyni a topím se v emocích. V emocích, které ani pořádně nedokážu identifikovat. Pokaždé, když se za tmy vracím na kole domů, hlavou se mi honí všemožné myšlenky a vzpomínky.
Dnes jsem přemýšlela – asi bych to neměla dělat – a došla jsem k závěru, že jsem narušená.
Má rozdvojená osobnost mě pomalu ale jistě dohání k šílenství. Na jednu stranu je to pro mě věc, které si cením a kterou na sobě miluju, na stranu druhou je to právě důvod mých emočních zhroucení. Většinu svých citů a pocitů zaznamenávám zdlouhavě na papír, sepisuji je po nocích a další dny je v sobě potlačuji. Nejsem schopná opravdových citů. Nejsem schopná opravdově ukázat a vyjádřit, co k druhé osobě cítím. Jak. Jak je to možné. Právě teď bych mohla popsat tisíci slov, jaké pocity ve mně vyvolává určitý člověk, jak si připadám citově svázaná, kam chci, aby se náš vztah ubíral, ale když stojím vedle něj, když ona situace probíhá, neděje se nic. Často ani nemám potřebu danou osobu pozdravit. Užívám si jen ten pocit možné pozornosti, přehnaně přemýšlím, ale neděje se nic.
Jsem nejsložitější člověk na planetě. Dokonce ani já sama sobě nerozumím, tak jak by mě měl chápat někdo další. Můj neustálý vnitřní boj mezi nekonečnou romantikou a nebezpečnou animálností je odrazem všeho, co se kolem mě děje. Mám ráda výzvy a tak se celý svůj život honím za něčím, co není snadno dosažitelné. Jenže proč. Proč za vším hledám něco neurčitého a neobjeveného. Momentálně žiju dva měsíce v cizím městě, v cizí zemi a ani tady se nedokážu plně odpoutat od svých prapodivných zvyků. Ani tady nedokážu upustit otěže a nechat city, aby převzaly vedení. Má hlava má moc nad vším.
Tak tu sedím, piju několikátý čaj a potřebuji cigaretu. Nedávno se mě kamarádka zeptala, co z toho mám. Nedokázala jsem jí dost dobře popsat ten báječný blažený pocit otupělosti, když se omamné látky z cigarety dostanou do hlavy a můj mozek konečně alespoň na pár okamžiků přestane zběsile přemýšlet. Je to stejné jako s alkoholem, akorát to působí rychleji a mnohem příjemněji.
Neumím své myšlenky vypnout, umím je jen ztlumit na krátkou dobu. Každé takové ztlumení si ale vybere svou daň a následující příval emocí je potom o to horší.
