Je to skoro půl roku, co má hlava nevyplodila nic zajímavého, poutavého a zamyšleníhodného. Přemýšlím nad tím, čím to může být. Napadají mě dvě možnosti, které spolu úzce souvisí.
Bude tomu déle něž půl roku, kdy jsem si našla přítele. A to s sebou nese mnohé. Na jedné straně to byl jakýsi pocit štěstí, vyrovnanost, při které z hlavy mizí veškeré teorie a sáhodlouhé myšlenky, které by se daly přenést na papír a ještě by zajímaly ostatní. Nebudeme si lhát, lidé raději čtou o hlubokých depresích než o překypujícím štěstí druhých. Takoví už prostě jsme. Na straně druhé můj vztah přinesl také tělesné uspokojení, které otupí mysl a přesvědčí ji o tom, že přináší i uspokojení psychické. Potlačuje tvořivost, protože tělo propadne fyzické slasti. Navíc nejsem typ člověka, který by rád otevřeně odkrýval svůj vztah a nechal ostatní nahlížet do dokonalé symbiózy dvou lidí.
Druhým důvodem je možná mé neustálé cestování za partnerem a domů, které dokonale rozhodilo můj doposavad fungující rozvrh. Vztah na dálku mě také připravil o mou milovanou spontánnost, která nejčastěji vyústila v myšlenkový pochod nebo situaci, která stála za zaznamenání na papír.
I přes pocit zamilovanosti a štěstí jsem stále nenacházela duševní klid. Měla jsem pocit že mi neustále někde něco utíká. Ať už mezi kamarády nebo ve vztahu. Absolutně nepřicházelo v úvahu, abych si sedla na balkón a v poklidu si četla knihu bez toho, aby mě zužoval pocit samoty a zoufalství. Najednou jako bych nedokázala být chvíli sama, jako bych snad prožila nějaké trauma, které mi nahání strach ze samoty. A poté skončil školní rok a s ním i můj vztah. A paradoxně s prázdninami přišel i velký shon a já byla neustále zaměstnaná vyřizováním. A v tom si člověk uvědomí, jak důležitý je volný víkend strávený právě s knihou a psem v obývacím pokoji, jak důležité je umět trávit čas sám se sebou a umět si to užít. A v tom jsem opět podlehla literatuře a zkoumání lidských myslí. A stejně tak je důležité mít kolem sebe přátelé, s kterými máte pocit, že důležité je jen to, co se děje právě na onom místě, na kterém se právě nacházíte. Se kterými dokážete otevřeně hovořit o svých domněnkách, názorech a myšlenkách a kteří vám dávají pocit jistoty a lásky.
A tak mám pocit, že se opět vracím do svých intelektuálních, tvořivých kolejí. Těžko říct, jestli mi k tomu pomohl příběh bezbarvého Cukura Tazakiho nebo jsem si jen s odstupem času uvědomila důležitost popisování svých vnitřních myšlenkových pochodů, které mě tak uklidňuje a zároveň zaměstnává.
