Láska. Štěstí. Co to vlastně je? Jsme vůbec schopni konstantně cítit něco takového, jako je láska a štěstí?
Mám dvě kamarádky s odlišnými milostnými příběhy a obě jsou pro mě důkazem toho, že láska i štěstí jsou prakticky jen pomíjivé pocity. Jedna z nich byla přibližně šest let ve vztahu se svým vysněným klukem, s klukem, o kterém si byla jistá, že je to ten pravý. Zvládali i vztah na dlouhou vzdálenost a prakticky nic je nerozhádalo. Jenže v jeden okamžik si má kamarádka našla novou nejlepší kamarádku a všechno se změnila. Z nějakého důvodu ona nejlepší kamarádka neměla ráda jejího přítele a kamarádku začala postupně přesvědčovat, že on není ten správný. Neobléká se do drahého oblečení, nezve jí dennodenně na snídaně a vůbec neprojevuje dostatečný zájem. A tak se po čase nátlaku kamarádka rozhodla, že se s ním rozejde. Odůvodnila to tím, že neumí hospodařit s penězi a že potřebuje po svém boku někoho, o kom bude vědět, že má peníze na byt a na to, aby ji případně zajistil. S nejlepší kamarádkou se rozhádala a začala pátrat po tom, zda-li se její vyvolený nezměnil, jestli už náhodou není připraven se osamostatnit a být s ní. Jenže ve chvíli, kdy se vrátil její zájem, jeho naopak opadl. Našel si přítelkyni jinou a vracet se jakkoliv zpět k bývalé neplánoval. Po nějakém čase si i má kamarádka našla jiného přítele, ale všichni věděli, že je to spíše natruc. Dnes tomu bude asi rok, kdy spolu s novým přítelem začali chodit a ejhle, stěhují se k sobě a láskou rozhazují na všechny strany. Ona si ho předělala k obrazu svému a tváří se spokojeně. Je ale spokojená doopravdy? Je opravdu šťastná? Pokaždé, když se s ní bavím, mluví o jejím bývalém příteli jak tohle a támhleto, neustále hledá chyby na jeho přítelkyni a je vidět, že se přes to stále nepřenesla.
Druhá z mých kamarádek zase po několika letech konečně dostala toho, po kom toužila. Od doby co jí znám jsem jí nikdy neslyšela mluvit o nikom jiném, než o něm. A teď, když spolu začali konečně chodit, dávala jsem si naději, že nějaký osud přeci jen existuje. Jenže jejich vztah rozhodně nepřetéká nějakým štěstím. Myslím, že se mají opravdu rádi, ale prostě to nefunguje. Nebo alespoň ne jako vztah milostný, spíše bratranec se sestřenicí. Bohužel to si moje kamarádka neumí přiznat. Má pocit, že přeci konečně dostala to, po čem nejvíc toužila, a tak to nemůže zahodit. Když ale několikrát do měsíce slýchám, že před spaním vedle něj tiše brečela, aby ho nevzbudila, nepřijde mi šťastná ani v nejmenším. Jakmile je s ním, není ani trochu sama sebou. Neustále se hlídá, aby nebyla příliš tlustá, příliš hlasitá, nebo aby náhodou neukázala příliš mnoho citů. Bojí se mu cokoliv napsat, protože co když je zrovna unavený, nebo píše diplomku. Tak o čem to potom je? Pro mě vztah představuje soužití dvou lidí, kteří si mohou říct téměř všechno, kteří spolu sdílí většinu svých pocitů a svého osobního prostoru.
Být s někým ve vztahu přeci neznamená předělat si toho druhého na naprosto jinou osobnost, změnit jeho vzhled i charakter a mnout si ruce nad tím, jak hezkého člověka si „vytvořila“. Vztah přeci není ani o tom, že jste s někým, o kom si myslíte, že je ten pravý a záměrně přehlížíte, že to nefunguje. Nikdy to není tak, jak si naplánujeme nebo vysníme. Proto je podle mě láska i štěstí něco naprosto abstraktního, skoro nereálného. Víc než štěstí pociťujeme z něčeho radost, chvilkový záchvěv duše, pocit, že jsme nalezli rovnováhu a ideální stav mysli. Jenže ten problém je v tom, že je to opravdu jen chvilkové. Dokud nemáme hlad, nebo nás někdo nerozčílí. Fráze, že jsem šťastná, je to nejprázdnější, co mohu říct. Kdybych byla opravdu upřímně šťastná, nebrečím před spaním a bezdůvodně nejsem nepříjemná na lidi, které mám ráda.
A láska? To je kapitola sama o sobě, kapitola, ve které se plete pobláznění a momentální zamilovanost s celoživotní láskou.
