Možná až příliš drsný nadpis. Podle mne však věrně reprezentuje skutečnost. Bez příkras.
David Novohradský
Symbol Božího oka, „které tě vidí“, je možné spatřit téměř v každém katolickém kostele. Symbol. Bývají jím vyzdobené oltáře a nejen ty. Málokdo si při pohledu na něj uvědomí, nebo si je ochoten připustit, že se jedná o „malůvku“, v různých podobách se vyskytující již v pradávné minulosti. Už staří Egypťané vyznávali boha Re a později Amon Re, Boha Slunce. Třetí oko, vnitřní oko, vševidoucí oko, oko moudrosti, Horovo oko. Můžeme hovořit v křesťanském názvosloví o biblickém symbolu Boží Prozřetelnosti, či Trigónu svaté Trojice. Vůbec Moudrost Boží zpodobňovaná jakousi formou třetího oka, které pronikne hluboko do našeho nitra a vidí nás a naše pohnutky, či svědomí, je v novodobé historii lidstva zpodobňována často. „Naši“ umělci se v „naší době“ inspirovali především v Bibli. Ale ten symbol je zde podstatně déle.
Proč to říkám? Chci navodit atmosféru, ve které si uvědomíme, že naše kořeny jsou někde daleko hlouběji. Charakteristický symbol Boha se v různých obměnách vyskytuje už od úsvitu lidství samého. Náboženství jako forma uctívání Boha si prošlo svým vývojem. Ale Bůh je pořád jen jeden.
A stejně tak je to i s velikonocemi.
Nejen já, ale i vědci jsou přesvědčeni, že vzhledem k časové blízkosti židovského Pesahu a křesťanských Velikonoc s jarní rovnodennosti, existuje paralela s pradávnými pohanskými slavnostmi vítání jara. Tomu se nevyhneme. Tyto jarní svátky lidstvo slaví už od svého vzniku. Je to přirozené. Tak jako ráno slunce vychází a večer zapadá. Je to rytmus, který můžeme nazývat jakkoliv. Ale je tady.
Znovu se zeptáte, proč tak obšírně hovořím o "pravěkých" zvyklostech a symbolech, v různých podobách nás obklopujících i dnes, v naší moderní lidské společnosti.
Odpověď je jednoduchá. Možná si řeknete, že mě napadla poněkud zvláštní souvislost. To jsem prostě já. Totiž, vzpomněl jsem si na to včera, když jsem se ptal svého syna, jestli budeme chodit spolu v pondělí koledovat a „mrskat“ mamky a jeho kamarádky, aby nám daly vajíčka.
Filípek řekl, že se na to moc těší a že ale jeden jeho nejmenovaný kamarád se svým tatínkem chodit nechce, protože se vždycky hrozně opije. A pak mi to cvaklo. Vzpomínka! Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy mne můj tatínek vodil po naší vesnici na „mrskůt“. Držím se ho za ruku, důvěřivé malé dítě. Jdeme a já si už notnou chvíli říkám. Proč ten taťka chodí se mnou po té silnici ze strany na stranu? Proč potkáváme spoustu jiných kamarádů s tatínky v podobném stavu. Ano, otec mi jeho klikatou chůzi nijak nevysvětlil. Myslím, že mu ani moc mluvit nešlo. Měl jsem o něj strach a z velikonoční veselice jsem měl akorát tak stres. Jasně, vzhledem k tomu, že u každého souseda musel „neurazit“ a dát si „panáčka“, výsledek byl takový, jaký byl. Nelíbilo se mi to. Neměl jsem tyto svátky rád. Právě kvůli tomu, že bývalo, a je i dnes, snad se neurazíte, přátelé, „v Álejích nablito“.
Teprve později, téměř v dospělosti, jsem „objevil“ křesťanské Velikonoce, jako oslavu něčeho úžasného. Oslavu očisty, znovuzrození. A začal jsem objevovat i ta historická propojení se samými počátky naší lidské přirozenosti. Ať se to nazývá jakkoliv, ať je to z pohledu jakéhokoliv náboženství či historického výkladu, Velikonoce mají hlubší smysl!
Nekárám tady nikoho a nemoralizuji. Jsem toho dalek a zrovna já nejsem ten člověk, „bez hříchu“, který by chtěl a mohl někomu kázat. Jen dávám toto zamyšlení vám všem, kteří nežijete jen hloupou komercí a jste ochotní se zamýšlet nad podstatou svých zvyků. Neříkám nikomu, ať se sebere a běží dnes, na Zelený čtvrtek, „do kostela“. To je každého věc. Chci jen dát toto zamyšlení, jako „nápad“. Nedegradujme jeden z nejkrásnějších svátků na něco tak ubohého a komerčně zneužívaného. Opakuji, nikomu nic nenutím.
Za sebe řeknu, že svoje dva syny v pondělí doprovodím, užijeme si tradici a já budu stoprocentně střízlivý. A odpoledne si zajedeme, snad bude sluníčko, někam na výlet.
Když v pondělí vyrazíme, budeme však za sebou mít ten pravý velikonoční zážitek. Je to Velikonoční vigilie, křesťanská oslava vzkříšení Páně a završující triduum Zeleného čtvrtku, Velkého pátku a Bílé soboty. Mám hluboký respekt k významu těchto dnů. Ať už to nazýváme jakkoliv, Velikonoce nejsou svátky pití, jídla a obžerství. Mají hlubší význam.
Je svoboda, ať si každý dělá co chce. Píši jen, že já osobně tyto jarní svátky sobě lidskou přízemností nezkazím. A svým dětem už vůbec ne. Ve Velikonocích budu hledat vždy něco víc. Symbol probuzení, očisty, nové naděje. Tak jako generace před námi.
