Vladimír Menšík - z neúspěšného strojaře nadějný herec

Kde se zrodila touha Vladimíra Menšíka stát se hercem? A jak se rodiče vyrovnali s tím, že nebudou mít doma strojaře?

Kde se zrodila touha Vladimíra Menšíka stát se hercem. Rodina tyto "počátky" nadneseně směřuje k jeho dětství. Když začal sotva mluvit, ohromoval rodinu a své ivančické a řícmanické sousedy svou "výřečností" a roztomilým projevem. Pokud se ale na otázku rozhodneme odpovědět vážněji, potom se musíme přesunout o několik let dále, do Vladislavova (Vladimírova) dětství na řícmanickém dvoře dědečka Františka (kde se scházela celá ves a odehrávaly se zde i malé "herecké" výstupy či kouzelnické prezentace jednoho ze strýců), nebo do prostředí větších Ivančic. Tady už šlo o velké umění, často a ráda sem zajížděla kočovná společnost Brožových, kde se při představeních ve vedlejších rolích uplatňovali i místní obyvatelé.

Vladislav Menšík byl pak naplno vtažen do uměleckého světa až v Brně, kdy začal navštěvovat pěvecký soubor brněnské ikony Ády Pištěláka. Stalo se tak vlastně náhodou a "omylem", když ho jeden spolužák nalákal do souboru na pěkná děvčata. Ta tam sice byla, ale v jiné skupině, než ve které nakonec skončil Menšík (bylo to v hudební skupině jako hráč na tamburínu). Tato léta si ale později nedokázal vynachválit.

Už když vstupoval na, spíše ze strany otce Vladislava, vytouženou strojní průmyslovku, věděl, že to není to pravé. Ale syn, podle vlastních slov, nechtěl otce zklamat i když k technice nemel patřičně kladný vztah. Sám k tomu po letech uvedl, že „k tomu neměl vůbec žádný poměr. Nakonec jsem na tu průmyslovku šel, protože jsem mel tatínka strašne rád.“ Už delší čas ho totiž bavilo divadlo, s kamarády sepisoval a hrál scénky a kuplety kde se dalo, rodiče ho v zálibě navíc podporovali. Nemohl ale počítat s tím, že by souhlasili, aby se věnoval tomuto nejistému řemeslu jako svému povolání. Školu studoval, ale velmi podprůměrně. Když se před koncem války načas přesunuli do Ivančic, vzpomíná Menšík, že při návratu do Brna on tak činil již s „úmyslem studovat herectví.“ Tehdy to řekl otci, ale ten byl, na rozdíl od maminky, zásadně proti.

„Řekl jsem to tatínkovi a představte si, že ten tatínek, kterému nebylo proti mysli, když jsem dělal divadlo jako zábavu, se najednou strašně zarputil. Snad v tom viděl nějakou moji snahu vyhnout se povinnostem a práci, protože jsem s ním měl velké potíže. Tatínek měl – jako ostatně tehdy mnoho lidí – názor, že když někdo nechce nic dělat, tak jde k divadlu. Ale měl jsem tichou podporu maminky...“ Menšíková, Olga: Dary Vladimíra Menšíka, s. 35.

Otec nakonec naštěstí (pro nás a českou kulturu) musel kapitulovat. Přispěly k tomu dvě věci - Vladimírův otřesný prospěch na průmyslovce (vystoupil z ní v lednu 1948) a pak prý přímluva jedné příbuzné, známé umělkyně (kterou Menšík ve vzpomínkách nejmenuje). Po roce praxe v oboru pak napodruhé složil zkoušky na nově otevřenou Janáčkovu akademii múzických umění Brně. Po úspěšném absolvování školy v roce 1953 byla cesta k divadlu (a později filmu) volná...