Vladimír Menšík - film Dobří holubi se vracejí

Tragikomický příběh Dobří holubi se vracejí natočil Dušan Klein podle stejnojmenné knihy lékaře a spisovatele Ladislava Pecháčka. Další ukázka z připravované knižní monografie o Vladimíru Menšíkovi.

Tragikomický příběh Dobří holubi se vracejí natočil Dušan Klein podle stejnojmenné knihy lékaře a spisovatele Ladislava Pecháčka. Oba se znali již delší dobu, z jejich společné práce vznikla v roce 1982 veleúspěšná komedie Jak svět přichází o básníky (od té doby vznikly ještě čtyři další pokračování). Dušan Klein byl postaven před nelehký úkol, z bohaté knižní předlohy vybrat takové motivy, aby zachoval kvalitu románu a zároveň našel odpovídající filmový tvar. Jeho cílem nebylo vytvořit film inspirující se televizní inscenací Tažní ptáci z roku 1984, chtěl „nahlédnout vážný společenský problém lehkou formou, ale bez nemístného zlehčování“.

Na film bylo nasmlouváno velké množství populárních a vysoce vytížených herců, protože, jak se píše ve výrobní zprávě, herecké obsazení „muselo být vysoce kvalitní a logicky zcela adekvátní vynikající látce jak autora dr. L. Pecháčka co do jeho knížky, tak režiséra D. Kleina co do literárního scénáře“. To sebou neslo jednání s několika divadelními scénami, ať už to bylo Národní divadlo (Rudolf Hrušínský, Josef Somr, Bořivoj Navrátil), Divadlo na Vinohradech (Zdeněk Řehoř), Na Zábradlí (Pavel Zedníček, Jan Přeučil), Činoherní klub (Petr Čepek, Jiří Hálek, Rudolf Hrušínský ml.) nebo činohra Slovenského národního divadla, kde se urputně bojovalo o uvolnění Milana Kňažka do hlavní role Miloše Lexy.

Ze značného počtu exteriérů byly do posledního výběru zvoleny dva, kláštery v Želivu u Humpolce a Červený dvůr u Českého Krumlova. Přidala se i alternativa natáčet v opuštěných dekoracích „zámku“ po televizním seriálu Rodáci. Režisér Klein ale zcela logicky rozhodl natáčet v reálu, a dal tak přednost „architektuře a životu reálů před papírem šustícími ateliérovými stavbami“. Pro časově lepší dostupnost byl pak pro natáčení zvolen areál želivského kláštera.

Po peripetiích s uvolňováním divadelních herců se musel řešit ještě jeden problém, zda se bude moci obsadit role pacienta, ministerského úředníka Honzíčka. Role byla nabídnuta Vladimíru Menšíkovi, který ale odmítl, příliš ho totiž děsila jedna scéna s draním peří. Režisér Klein dlouho naléhal, v úvahu přicházelo i přeobsazení a postava v seznamu hlavního hereckého obsazení chyběla ještě měsíc před začátkem natáčení. Vladimír Menšík se nechal přesvědčit, teprve až když mu Dušan Klein slíbil, že scénu bude zkoušet bez peří a on sám tam bude jen na nutně dlouhou dobu.

Natáčení filmu začalo na začátku října 1987 a po Praze a Benátkách nad Jizerou se výrobní štáb společně s herci přesunul 17. října do kláštera v Želivu, kde zůstali po další necelé dva měsíce až do konce listopadu. Pro Vladimíra Menšíka to byla jakási repríza, naposledy tady byl pracovně v roce 1967, kdy s režisérem Jiřím Hanibalem spolupracoval na filmu Dům ztracených duší. Nyní po dvaceti letech se sem opět vrátil. Spolupráce mezi místní Psychiatrickou a protialkoholní léčebnou probíhala naprosto hladce a pozadu nezůstávala ani atmosféra ve štábu samotném, kterou si samotní herci nemohli vynachválit. Díky Milanu Kňažkovi se z jednoho čekání na další záběr zachovala amatérská nahrávka, na které herci Menšík, Hrušínský, Macháček a Hálek mluví o všem, co je zrovna napadne, přičemž Vladimír Menšík vede očekávaně hlavní slovo. A když pro ně přijde asistent režie, natáčí se zrovna scéna, kdy pacienti ústavu v rámci své terapie derou ve sklepě peří. Vše bylo připraveno tak, jak Dušan Klein slíbil:

Láďa šel na chodbu, my instalovali peří, Menšík vešel a: Kluci, a znáte tuhletu? A já už křičel: Láďo, nemluv! Je tu peří! Jenže on se nedal zastavit. Řekl fór, všichni se začali strašně smát a peří začalo lítat… | Nový, Petr: Dušan Klein, s. 158

Pro režiséra Kleina to byla také smutná možnost porovnat Menšíka „tehdy“ a nyní, tedy Menšíka z roku 1973 a z roku 1987. Dušan Klein opět vzpomíná:

Byla to krásná a smutná práce. Já jsem totiž v třiasedmdesátém točil s Menšíkem detektivku Zatykač na královnu, kde hrál vedoucího restaurace a pachatele zároveň. A cítil jsem ten zřetelný rozdíl v jeho zdravotním stavu. Tehdy byl plný jiskry, večer se do rána popíjelo a povídalo. I tehdy měl záchvaty. Ale protože injekce, které by si mohl aplikovat sám, ještě nebyly, měli jsme neustále připravený vůz, a když ho stihl záchvat, museli jsme ho odvézt na nejbližší polikliniku. Strašně dýchal… Tam mu sestřička píchla injekci, a za dvě tři vteřiny to byl ten starý Menšík: Sestři, teď jste píchla vy mě, teď budu zase píchat já vás! Teď už nepil, nekouřil a injekce si píchal sám. Byl to jeho poslední film. | Nový, Petr: Dušan Klein, s. 160.

Při natáčení v želivském klášteře byl herci ubytováni v v blízkém Pelhřimově a Humpolci, kde byli na společném pokoji ubytováni  Vladimír Menšík společně s Milanem Labudou. Ten si bližšího seznámení se svým spolubydlícím velmi považoval a stal se také dobrým pomocníkem v případech, kdy Menšík potřeboval asistovat při podávání injekcí. Na jeho rozpíchaných bylo opravdu velmi obtížné najít to správné místo.

… já jsem každé ráno pozoroval jeho mučednické paže, do kterých si píchal léky, aby přežil. Vozil si speciální kufřík, ve kterém měl poskládané všechny pomůcky – když je vybaloval, aby se připravil, připadal mi jako zručný řemeslník. Trvalo dlouho, než našel místečko pro nový vpich. Mým úkolem pak bylo podržet nebo vyměnit ampulku. Jehla píchala a on si zpíval, vyprávěl mi vtipy a příběhy, aby mě rozveselil… Vladimír mi dokázal, že žít se dá i se sekyrou zaťatou v zádech, a kdyby jenom žít, ještě si z toho dělal srandu. Sám trpěl nepředstavitelně, ale považoval by za neslušné někoho tím obtěžovat. Šířil kolem sebe příjemnou a uvolněnou náladu a rozdávat radost. | Sílová, Zuzana: Marián Labuda, s. 131.

Podle výrobní zprávy se z důvodů onemocnění herců musel natáčecí plán několikrát měnit, vedle Vladimíra Menšíka se dokumentace vyloženě zmiňuje ještě o Miroslavu Macháčkovi a Josefu Somrovi, „jehož nemoc byla dlouhodobější a velice vážná“. U Menšíka se tedy nevyskytly žádné vážnější dlouhodobé překážky, které by mu neumožňovaly dostát svým závazkům. Bylo to ale vykoupeno nesmírným fyzickým a psychickým vypětím, a jen na příkladu postsynchronů, probíhajících na začátku roku 1988, kdy musela být přítomna lékařka, aby mu po každých čtyřech větách vpíchla otvorem v hrdle injekci s lékem přímo do plic, hovoří za vše.

Role Vladimíra Menšíka byla co do rozsahu malá, většinou vystupuje v rámci kolektivu pacientů léčebny, občas něco vtipného utrousí a větší prostor dostane pouze dvakrát. Poprvé to je v rámci terapie při čtení básně o lovci kožešin v sibiřské tajze, podruhé se setkává s Michalem Lexou, který zjišťuje že opět pije. Honzíček pracuje jako zelinář, věnuje Lexovi dvě kila banánů a pak mu na ulici ukazuje, kde byl zaměstnán před nástupem do léčení.

Odborná kritika se k Menšíkovu výkonu nijak nevyjadřovala, nepřímo tak učinil recenzent ve Filmu a doba, který přemýšlel o tom, zda herci měli možnost si své postavy nějakým způsobem dotvořit. Pode něj byl výsledek žalostný, kromě Rudolfa Hrušínského (hlavní ošetřovatel Bohuslav Masák), Milana Kňažka, Josefa Somra (primář protialkoholní léčebny Dobrotka), Miroslava Macháčka (pacient malíř Ament) a Rudolfa Hrušínského ml. (pacient Obuli) se ostatní dostali pod svůj herecký standard. Naštěstí alespoň podotýká, že Vladimír Menšík svou postavu obdařil „dávkou teplé lidské moudrosti“ a přitom cituje jeho výrok, který mu utkvěl v paměti nejvíce: „Lidstvo se zmítá v nejistotě. Jenom my víme, po čem blbnem“.