Vladimír Menšík ve filmu Bouřlivé víno

Ve známé komedii Bouřlivé víno ztvárnil Vladimír Menšík pravověrného progresivního komunistu, předsedu JZD Michala Janáka. Ukázka z připravované monografie.

V květnu 1975 se Vladimír Menšík na měsíc přesunul na Jižní Moravu, aby zde pod režijním vedením Václava Vorlíčka začal ztvárňovat progresivního komunistu, předsedu Jednotného zemědělské družstva Michala Janáka. Režisér Václav Vorlíček tak následoval příkladu svých kolegů, kteří sice nepatřili k čelným oporám angažované socialistické kinematografie, museli však dostatečně prokázat, na které straně barikády stojí. Zatím se mu jako představiteli autora zábavných filmů povinné filmové projekty vyhýbaly, to ale skončilo v roce 1975, kdy společně s Milošem Macourkem museli z příkazu ředitele FSB Miloslava Fábery natočit novou adaptaci románu Svatý Michal spisovatele Jana Kozáka. Byl to nelehký úkol, všichni si ještě pamatovali první neúspěšný pokus z roku 1973, televizní inscenaci režiséra Antonína Dvořáka se Zdeňkem Buchvaldkem v hlavní roli, se kterou nebyla spokojena ani straně naklonění kritici.

Natáčení bylo náročné, dvě třetiny filmu se tvořily v exteriérech, z čehož největší část tvořily ty na Jižní Moravě v okolí Břeclavi (21. května – 22. června 1975), konkrétně v Břeclavi, Velkých Bílovicích, Kobylí, Pouzdřanech, Vrbici, menší část se pak odehrávala v Praze či jeho okolí a tři dny ve Vídni. Sem se Vladimír Menšík podíval 24. - 26. července, celkově pak jako představitel hlavní postavy na filmu strávil 34 dnů, v závěsu za ním byli představitelé emigranta Hrdličky a Kvasničky, Jiří Vala (33 dnů) a Zdeněk Kryzánek (30 dnů). Práce probíhaly celkem plynule, většina hlavních představitelů byla plně k dispozici, ovšem až na Vladimíra Menšíka, který musel přejíždět na Barrandov, kde se v zakázce pro švýcarskou televizní společnost zúčastňoval natáčení třináctidílného seriálu Chlapec s třinácti otci (Der Knabe mit den 13 Vätern). Jediné větší přerušení proběhlo dvacet dnů v srpnu kvůli plánovaným dovoleným herců a také z potřeby dohotovení staveb v jednom z barrandovských ateliérů.

Na filmu se podíleli i další známí herci, mezi nimi jmenujme třeba Ivu Janžurovou, kterou v roli Šmejkalové přesvědčují podnikaví sousedé, aby v nově otevřeném podniku pro cizince pro větší „světovost“ udělala striptýz, Otto Šimánka v postavě Kyselého (další z kompliců „podnikatele“ Kvasničky), Jaroslava Moučku, Vítězslava Jandáka nebo Františka Filipovského. Objevil se tady i malý Boleslav Skalski v roli Janákova syna Karlíka. Během pobytu na Jižní Moravě byli herci samozřejmě středem pozornosti místních občanů, z nichž někteří poskytovali pro potřeby filmařů své vinné sklípky, jiní se s nimi zase setkávali v místních družstvech. Václav Vorlíček vzpomíná, že tamní lid je velice pohostinný, a že když „Janžurka přišla k nějakému vinaři do sklípku, mohl se zbláznit blahem. Hned jí začal něco nabízet a prodávat … většina herců jezdila na natáčení s demižony a vozili si domů výborné víno za režijní cenu.“ Ve svém vyprávění si vzpomněl i na Vladimíra Menšíka:

Stalo se nám také, že jsme jednou natáčeli na mezi nedaleko bílovických vinných sklípků mezi vinicemi, čekali na sluníčko, když šel kolem nějaký stařík. Zastavil se u Menšíka, který tam něco vykládal, s tím, že ho – synka – zná z televize a že si s ním připije. A vyndal placatku slivovice. Menšík, sám rodák z jihomoravských Ivančic, byl tehdy ve stavu, kdy mu alkohol nebyl příliš vzdálen, a tak na jedno naklonění vzad dědovi lahvičku vyzunknul. Dědula ani nemrkl, a když viděl, že je herec při chuti, že má spřízněnou duši, odešel, a za chvíli se vrátil, přičemž na trakaři vezl celý soudek! Přímo tam ho mezi námi narazil a dal nám okoštovat. A my koštovali, koštovali a koštovali, až to na celém štábu a hercích bylo pořádně vidět … Popravdě, točit s připitým Menšíkem byla radost.1 Pokud to nepřehnal, byl stále stejný, na tom se nic nepoznalo. Samozřejmě se to nedalo absolvovat každý den, ale večerních pozvání do sklípků bylo požehnaně. | Vorlíček, Václav, Petr Macek: Pane, vy jste režisér, s. 118.

Jiří Tvrzník pokládá film Bouřlivé víno za vůbec nejlepší dosavadní politickou satiru, oceňuje, že Václav Vorlíček věnuje stejnou péči všem postavám, ať už jde o ty epizodní nebo hlavní, přičemž vyzdvihuje jak „znamenitého Vladimíra Menšíka v nelehké roli předsedy družstva, odhodlaného odolávat neustále rostoucímu přílivu agresivity svých sousedů a spolupracovníků“, tak třeba i Jiřího Valu, „českého povaleče žijícího ve Vídni, jenž správně odhadne chvíli, kdy lze v jeho vlasti na lidské hlouposti konečně vydělat“.

Připomeňme ještě, že ač se film Bouřlivé víno tváří jako komedie (a skvěle udělaná), přesto má jediné ideologické poselství - odsoudit "krizové" období konce šedesátých let, které vyústilo v "reakční" rok 1968 a ukázat, jací lidé chtěli převzít otěže v této zemi. Ve filmu je to příklad podnikavých občanů, kteří chtějí založit soukromé vinařské družstvo a prodávat víno sami. A tu se objeví další produkt období kolem roku 1968, ztracená existence  (zahraná Jiřím Valou), která se jen tak poflakuje po Vídni a nyní vidí příležitost, jak ve své rodné obci dát "novodobým kapitalistům" lekci a vydělat na jejich hlouposti. Konec je očekávaný, naivní hlupáci dostanou za vyučenou (vídeňský emigrant je okrade) a dojde na slova Michala Janáka, který vidí budoucnost v poctivé práci pro JZD.