V září 1971 se na zakázku Československé televize a pod režijním vedením Jaroslava Macha začala natáčet veselohra z vesnického prostředí, jejíž ústředním motivem se staly zmatky kolem zlaté svatby babičky a dědečka Kubzových.
[Ukázka z připravované knižní monografie]
V září 1971 se na zakázku Československé televize a pod režijním vedením Jaroslava Macha začala natáčet veselohra z vesnického prostředí, jejíž ústředním motivem se staly zmatky kolem zlaté svatby babičky a dědečka Kubzových, Jiřiny Šejbalové a Bohuše Záhorského, na svůj věk velice aktivních manželů. Děda Kubza se během "loučení se svobodou" stačí ztratit, babička Kubzová pak svatbu ruší, ale po humorných peripetiích nakonec samozřejmě oba zjistí, že jeden bez druhého nemůže být.
Během července a srpna bylo jednáno s jednotlivými herci o možném nasazení, z nichž například Ladislav Pešek odmítl pro nával jiné práce nebo Libuše Šafránková a Marta Vančurová (role Olgy), protože shodou okolností nastupovaly po prázdninách na nové divadelní scény a z pochopitelných důvodů musely odříct také. Byly také rozesílány technické scénáře, 14. září se konaly herecké zkoušky a 24. září přijel Vladimír Menšík z Prahy, společně s několika dalšími herci, na místo natáčení do Ostravy. Další dny se natáčelo v okolí a proto bylo již dříve zamluveno ubytování v Krnově a Opavě, v hotelech Slezský domov a Orient. Natáčet začal Vladimír Menšík v ostravské části Heřmanice dne 25. září a za dva dny nato se opět vrátil vlakem do Prahy. Po přesunutí štábu blíž k Praze pak pokračoval ve Všeradicích, kde se v říjnu natáčely scény na dvoře „u Kubzů“ a „šibřinky“ v Řeporyjích. Exteriéry zakončil v listopadu v Liteni, malé vsi na okraji Českého krasu, kde se sešel i s Jiřím Sovákem coby předsedou MNV, který po mnoha peripetiích konečně oficiální završí zlatou svatbu manželů Kubzových. Po těchto scénách se Menšík přemístil do ateliérů v Hostivaři, kde strávil tři dny, aby pak svou účast na filmu završil jedním dnem postsynchronů.
Vladimír Menšík, a všichni ostatní herci a členové štábu, se svým způsobem s filmem rozloučili ještě jednou. Denní zpráva z 11. ledna 1972 mluví stroze a jasně: „Na dnešek v noci zemřel Jaroslav Mach“. Tato nečekaná zpráva všechny zaskočila, režisér Mach zemřel teprve v 50 letech. Pohřeb se konal o tři dny později za účasti všech jeho přátel a hlavně kolegů z jeho skoro hotového filmu. Dokončením byli pak pověřeni režiséři Václav Gajer a Zeno Dostál.
Co říci o obsahu filmu? O tom, že ústředním motivem je zlatá svatba jsme se už zmínili. Staří manželé Kubzovi se společně s rozvětvenou rodinou chystají na slavnostní stvrzení svého letitého manželství. Přes svůj věk kypí energií, „mají se rádi, ale dovedou se pohádat, až jiskry lítají. A tak v celé přípravě zlaté svatby kolísají mezi dvěma extrémy. Od trochu komicky pozdní milenecké lásky až po přesvědčení, že tím, že se před padesáti lety spolu vzali, si jeden druhému zkazili život … Čekání na svatbu probíhá … ve znamení komických hádek a sporů … Zatím na smrt moc nemysleli, ale teď hlídají jeden druhého, každé zakašlání a každou rýmu, protože ten dědek stará si zase nevzal svetr a je schopen babičce pokazit zlatou svatbu jen tak ze zlomyslnosti.“ I když předchozí úryvek je z Kuncovy synopse, která během příprav doznala svých změn, přesto si můžeme o vzájemném sympatickém vztahu obou manželů udělat pěknou představu. Na cestě ke svatbě se do všeobecného zmatku přidávají další členové rodiny, dcera Anděla se zetěm Jardou (Slávka Budínová a Stanislav Remunda), kteří se bojí říct, že mají před rozvodem nebo jejich dcera Olga (Blanka Lormanová), která na tajno přijede za nimi, ale zmáčená skončí v domku traktoristy Ferdy Pařízka (Jiří Krampol). Všemu nasadí korunu sám děda Kubza, který se společně se synem Tondou vydá oslavit „poslední dny svobody“, ale ráno je před barákem pouze syn v úplně rozmláceném autě. A děda nikde. Všichni se domnívají, že strávil noc u místní koketní vdovy Tomečkové zvané Putifarka (Miriam Kantorková). Babička Kubzová reaguje okamžitě, žádná zlatá svatba, ale rozvod! Vše ale nakonec končí tak jak má. Její manžel je nalezen spící na posedu u lesa, svatba se uskuteční a všichni jsou šťastní. Pražáci Jarda s Andělou při pohledu na milostný pár se dokonce usmíří.
Vladimír Menšík je ve filmu poměrně často, zahrál si Pepu, manžela dcery Kubzových, řeznice Maři (Zdena Hadrbolcová), kteří bydlí společně s jejími rodiči. Je to dobrosrdečný bodrý chlapík, který se aktivně snaží najít svého ztraceného tchána a zařídí odklad obřadu. Je to také on, který ho nakonec najde spícího v lese. Svůj komický talent dostal pouze ve scéně s vdovou Putifarkou, kde hledá dědu Kubzu a musí přitom hrdinně čelit milostným návrhům vnadné ženy. Od září do listopadu strávil na filmu sedmnáct dní.
Postavy ve filmu mluví „kratce“, v duchu ostravského nářečí. Pro tyto účely byly všechny potřebné dialogy přepsány a v regionální výslovnosti namluveny Štěpánkou Ranošovou, herečkou divadla Petra Bezruče v Ostravě. Všichni herci se podvolili, až na Jiřího Sováka, představitele předsedy MNV:
„Točilo se v nářečí, v moravském. Láďa – roduvěrnej Moravan – to uměl, někteří herci taky, ale já se odmítl přetvařovat a mluvil jsem tak, jak mi zobák narostl – česky. Jaképak změkčování, když je to stejně špatně. Ní a ňú… Hrál tam taky Karel Effa a jako k předsedovi se ke mně lísal – a už se jelo na ostro. Povídá: ‚Hele, předsedo, já do tý tomboly dám toho králíka, ni?‘ Menšík stál vedle a povídá: ‚Ňúúú…‘ A Líra znovu odnesli…“ | Kopecká, Slávka: Smích a slzy Vladimíra Menšíka, s. 85.
