Drahé Česko

Těsně před Vánocemi jsem seděl v zasedačce v Mikulově jednoho mého zákazníka. Vařil mi kávu a já seděl v zasedačce sám a koukám, že má na stole minerálky z Rakouska.

Když mi kávu přinesl dali jsme se na můj impuls do debaty nad cenami v Česku. “Jo pryč jsou doby, kdy Rakušáci jezdili nakupovat sem, teď my jezdíme tam. Je to tam o něco levnější, ale kvalita je fakt vyšší, je to poznat.” Tak v tomto kontextu se vedl náš rozhovor dál….. Dnes je to téma, z Česka se stává drahá země, kamarád, co žije v sousedství Polska mi říká: “Jezdíme do Polska Dejve, nemají DPH a nebo mají nízké a ten náš nákup vyjde minimálně o 1 lépe.” To se ale bavíme jen o potravinách. 

Srovnávat zde nákupy rohlíků a kečupu v Lidlu nechci, to už udělala spousta lidí. Jenže to, že je v Česku dráž než v okolních zemích, se netýká jen potravin. Jsou to mobilní tarify, nově energie, nábytek i stavební materiál. To, že jsme byli zvyklí jezdit pro stavební materiál do Polska už, bereme tak nějak normálně a lidé okolo Polských hranic o tom ví své. Konec konců i prodejci tohoto materiálu. To, že se tahle situace opakuje u hranic Rakouských, i když ne v takové míře, překvapivé také není. Ale co mě překvapilo je, že ceny stavebního materiálu jsou levnější i na Slovensku, i toho materiálu, co se vyrábí v Česku.

A nábytek? Skříň (Brimnes) od jednoho nejmenovaného švédského výrobce nábytku stojí po přepočtu v Polsku 4 630,-, v Rakousku 4 100,-, na Slovensku 4 300,- a u nás 4 999,-. Ceny jdou ověřit na eshopu výrobce v jednotlivých zemích a přepočet je dle aktuálního kurzu. Jenže když pojedete okolo obchodního domu výrobce, tak bude parkoviště plné a nikoho neuslyšíte, že by si stěžoval, nebo řešil ceny.

Před pár lety tu byla snaha politiků o nápravu mobilních tarifů a ta skončila fiaskem. Po návštěvě operátora se tehdejší ministryně Průmyslu a obchodu Marta Nováková vrátila s tím, že si můžeme za drahá volání sami, že používáme příliš WIFI a tak jsou data drahá. 

No a jídlo je vlastně další obor, ve kterém jsou nejen ceny, ale především kvalita, které do Česka vozí nadnárodní řetězce, již pověstnými. Do Česka se dodávají spíše ty horší věci za stejné, nebo vyšší ceny. Odpověď řetězců byla většinou ta, že my to tak chceme. Toto se netýká jen Česka, ale i dalších východních zemí Evropy, zde rozhodně na západ nepatříme. 

On ten problém je ale skutečně u nás spotřebitelů. My víme, že to jídlo zde není tak kvalitní a levné jak v Rakousku, ale stále kupujeme. My víme, že jsou ty prášky horší než v Německu a stále je kupujeme. A to platí u všeho. No a když nakupujeme, tak nám prodávají. Bylo by asi divné, kdyby to tak nebylo. 

Česko je bohatá země se spotřebiteli, kteří ještě nedozráli k tomu říct ne, nebo si uvědomili, že méně je více. Nejhlasitější je to u jídla, které kupujeme opravdu ve velkém a mnoho jídla vyhodíme. Nedávno jsem dělal rozhovor s prof. Leou Kubíčkovou (je na YT), která mluvila o tom, že Češi proplýtvají přes 30% potravin. Opravdu vyhodíme 30%, toho co koupíme. V Evropě byl tento průzkum ojedinělý a neexistují data z jiných zemí, ale je dost pravděpodobné, že v západní Evropě se jídla proplýtvá méně.

Je to známka toho, že neumíme nakupovat a plýtváme, nevážíme si peněz, ani těch výrobků, a proto jsme ochotni nakupovat nekvalitní za draho. A to je potřeba změnit.