O vývoji dějin a policejních recepcích

Je to už určitě pár let od doby, co byl zbořen židovský chrám v Jeruzalémě. Odchod Proroka z Mekky do Mediny je taky dávná minulost a co si budeme říkat – i nezničitelný Svaz sovětských socialistických republik leží na hřbitůvku dějin již více než dvacet let. Dějiny jsou zkrátka naplněny dynamikou. Revoluce a kontrarevoluce následují jedna za druhou. Staré i mladé urozené hlavy se sekají a nové republiky se zakládají. Člověk by byl pomalu v pokušení odbýt všechny ty dějinné zvraty nějakým banálním konstatováním, že tak to zkrátka chodí, protože nic netrvá věčně....

Já si radši podobné komentáře odpouštím. Z dobrého důvodu. Jako obyvatel České republiky a vysokoškolsky vzdělaný muž vím, že minimálně Karel Gott tu bude navždy. Řeky sice mohou v budoucnu změnit svoje koryta, státy budou určitě měnit svoje hranice - ale Karel, to je zkrátka zosobněný symbol stability v divokých časech 21. století. Kam se na něj hrabe celá ta nezrušitelná eurozóna. Co tu naopak navždy nebude zcela určitě, to je jedna pozvolna se rozpadající policejní budova na pražském Žižkově. Řekněme spíš barák, ve kterém sídlím spolu se svými kolegy. Na stěnách zbytky rozpadající se omítky, ze zdi vyčnívají narezlé traverzy, pokroucenými okny to v zimě nádherně studeně fučí - a co se sociálního zařízení pro zaměstnance týká – tak víc nóbl budou i hajzlíky na nádraží v Mukačevu. Ale abych nebyl nespravedlivý, musím kompetentním místům přiznat jistou snahu o nápravu. V rámci kdysi tak populárního a jistě zcela transparentního projektu P 1000 jsme před několika lety obdrželi zbrusu novou recepci. Modré židličky, modrá sedačka, modré žaluzie. K tomu vyměněné dlaždice a vstupní dveře. No luxus, co mám povídat. Je ovšem škoda, že v té fešácké recepci jsou na zemi umístněné omlácené květináče s rostlinkami, které můžete jinak najít jenom v budovách moldavské správy sociálního zabezpečení. Tuším, že jim vévodí jeden hrozně zaprášený fíkus. I tak je to ovšem krásný příklad, jak se na nás, zaměstnance Policie ČR, i přes ekonomickou a morální krizi současnosti usmálo štěstí. A pokud se neusmálo, tak se aspoň ušklíblo. Nezaměstnanost v regionech je pořád vysoká, v televizi straší propadem obchodní výměny s Ruskem, ale my si tu můžeme chodit do práce recepcí hodnou středně velké firmy na výrobu obalových materiálů. Teda pokud se nám podaří otevřít vstupní dveře, které se v pravidelných intervalech zasekávají. To se nám to tady žije, když nám lidi ze svých daní všechno platí. Přesto i zde byly ještě v nedávné minulosti stopy krize jasně patrné. Nevím, co se to tenkrát dělo, ale naše ředitelství nějak nenafasovalo toaletní papír. Že pořád nejsou papírové utěrky na ruce, to už je holt normální (i když v poslední době se situace značně zlepšila, jak vidno globální oživení se začíná projevovat). Ale když vám vezmou i tu roli s pár metry recyklovaného papíru ze skládky, to s jedním otřese víc než další zklamaná láska nějaké televizní hvězdičky z Novy. Jinak se nám ale na tom našem ředitelství daří celkem dobře. V lehce smradlavé kantýně na nás každé ráno čekají značně podchlazené chlebíčky a citronová Prolinie. Na odvážné i svačinová čočková polévka a párky neznámého složení. Zářivky na chodbě svítí, faxy faxují a kopírky sem tam taky pracují. Všichni pilně a odpovědně pracují, soudě podle neustálého přecházení lidí z kanceláře do kanceláře a vzrušených odborných diskuzí na chodbě. A nad tím vším bdí pan ředitel. Skoro jako hromovládný Zeus. Jedním slovem – všechno je dobře a systematicky organizováno. Jako v každém státě před všeobecným rozkladem.