Hear me...jako balzám na špatnou náladu

Pokud vám dnešní den poněkud nevyšel, nezoufejte. Je tu několik možností, jak z toho ven. Stačí si pustit: a) korejský film b) japonský film c) tchajwanský film. Nájem vám to sice nezaplatí, ale i tak se budete cítit lépe. Fakt.

Třeba takový tchajwanský snímek Hear me. Pro někoho možná příliš nenápadný či lehce předvídatelný. Z mého pohledu ale velice decentní, romantický film o dvou mladých lidech, kteří k sobě hledají cestu pomocí znakové řeči. On pomáhá svým rodičům v restauraci a rozváží jídlo. Ona pomáhá své sestře ze všech svých sil. Setkají se. Náhodou. On má v hlavě zmatek. Ona také. A tak to má být, protože bez trošky toho krásného a místy velmi vtipného zmatení by to nebylo to pravé ořechové.

S ohledem na stavbu příběhu se toho ve filmu mnoho nenamluví. O to více ale vyznívají herecké schopnosti ústředních protagonistů, kteří se nemohou spolehnout na svůj hlasový projev. Svoje emoce tak mohou divákovi předat pouze pomocí svých gest. Což je samozřejmě pro většinu z nás dosti nezvyklé. Ovšem právě díky tomuto přístupu dostal divák možnost prožít si několik silně emocionálních scén, ve kterých přitom nepadlo jediné mluvené slovo.

V amerických a ostatně i v evropských filmech jsem nic podobného nikdy nezaznamenal, snad právě proto, že se v nich mluví až příliš. Ale třeba jsem jenom neviděl ty správné filmy. Je to vůbec velký problém dnešní doby. Tolik lidí dnes mluví a mluví. A přitom nemají, co by vlastně řekli. Tolik lidí dnes mlčí. A měli by toho tolik co říct. Kdyby mohli.