Takový mladý pekař z Ammánu to má i v dnešní době celkem jednoduché, co se jeho citového života týče. Každý den si vesele válí to svoje těsto, o přestávce si dá hrnek pořádně silného čaje a pobafá tabáček, co mu propašoval brácha z Egypta. Upeče a prodá placky, uklidí, zavře obchod a jde si s kamarády pokecat o…no já nevím, o čem si tak arabští mladíci povídají. O fotbale? O cenách ropy na světových trzích? O pravidlech kriketu? Ať už je to cokoliv, rozhodně se dotyčný pekař nemusí trápit nějakým velkým přemítáním o dívce svých snů. Stejně si vezme vzdálenou sestřenku Zahru. Ano, tu Zahru s malým černým knírkem pod nosem a chůzí připomínající pochod tučňáka po ledě. Jinak by se přeci urazil strýček Abdulah a nepůjčil by peníze pro zajištění slibné budoucnosti rodinného podniku. A navíc…je to tak mezi rodinami přeci dohodnuté už od doby, kdy si milý pekař hrál ještě s ostatními kluky ze sousedství na bojovníka Hizballáhu.
Zato v Praze je situace v tomto směru daleko složitější. Přitom to tady jinak není tak špatné. Máme tu řeku, orloj, nedostavěný tunel Blanka, starodávné kostely i tajemné opuštěné fabriky. Na ulicích v pravidelných intervalech blikají fungující semafory, soudy tu soudí, metaři zametají a veřejné záchodky dokonce i splachují. Jedním slovem ráj. Akorát to dvoření je tady nějak moc složité. Komplikovaná doba zkrátka vytváří komplikované jedince, kteří se leckdy zamotávají do neviditelných sítí (samozřejmě komplikovaných) vztahů. Nedá se ovšem nic dělat. Již dávno minuly ty časy, kdy mladíci odění do kožešinových trenek řešili seznamování tím způsobem, že si počkali na dívku svých snů/sběračku chutných bobulí schovaní za keříkem s kyjem v ruce. Dle mého soukromého výzkumu tímto neblahým stavem nejvíce trpí jedna speciální skupinka lidí. Jsou to muži kolem třicítky (či lehce přes), kteří znají nazpaměť všechny epizody Červeného trpaslíka a francouzské komedie, ve kterých se hlavní hrdina jmenuje François Pignon.
