O tom, že Václav Havel jaksi chybí, se toho napsalo už dost. Ale jeho nepřítomnost ve společenské debatě je čím dál tím tíživější. Debaty lídrů jsou bez nápadu, sebestředné, plné žlučovitosti a hlavně bez legrace. Chybí nadhled, veselost, tmelení národa a myšlenky, které vás nutí přemýšlet.
Václav Havel měl jistě mnoho chyb, ostatně jako každý člověk. Masaryk jich měl jistě taky dost, jen nebyl pod takovým drobnohledem médií a mnoho vzpomínek se také ztratilo v proudu času. Co ale bylo na něm zábavné, byly jeho provokativní výroky typu „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, nutil nás tím přemýšlet nad sebou samými. Proč se tomu vlastně smějeme. Není to špatně? A na světě byl chytrý dialog. Nebylo to ale zapšklé a křečovité, jako je tomu dnes. Nikdo ze současných politiků nechodí na undergroundové koncerty, nepíše umělecké texty a na pivo či večírek byste s nimi asi nikdy nešli. Když dnes většina lídrů mluví, tak od nich uslyšíte věty typu: „Fiskální bilanci očekáváme pozitivní, protože budeme deblokovat refundace.“ Peníze jsou jistě důležité, ale jsou to proklamace velmi nudné a bez charismatu. Zkrátka Vám to nezvedne srdeční tep ani o procento a za minutu marně vzpomínáte, co že to vlastně říkal.
Druhý typ výroku, který dnes slýcháme, je: „Sametová revoluce byl omyl, vše se rozkradlo a máme se hůře.“ Je evidentní, a veškeré ekonomické statistiky to potvrzují, že se máme výrazně lépe než před rokem 1989. Co jsou lidi lidmi, tak se kradlo a za Socializmu se kradlo ještě o něco více, jen se o tom nesmělo psát a tolik to nebolelo, protože to bylo jaksi všech. Nejenže takovéto výroky nejsou pravdivé, ale vůbec ničemu nepomáhají a nikam společnost neposouvají. Navíc jsou takové proklamace řečeny ad hoc a není připojena myšlenka, jak z toho ven. Když byla „blbá nálada“ za Havla, tak to bylo o něco snesitelnější než dnes, protože se k tomu připojila hned povzbuzující a optimistická vize, jak dál.
Lídři a politici řeší, kolik stojí rohlík, pleny a pivo. Souvislou vizi o budoucnosti národa, humor, sebeironii nebo dokonce rozmluvy o smyslu bytí neuslyšíme.
Proto dnes jeho věty znějí, jak z jiného světa:
"Nebojím se těch velkých špinavostí, vládních a mezivládních, ale bojím se těch malých, co dělají lidi na sebe navzájem, mezi sebou. Myslím, že tady je třeba začít a to potom jde dál. Když zameteme před vlastním prahem a uděláme si pořádek ve vztazích lidí mezi sebou, tak to potom pokračuje dál, a musí to mít nějaký vliv i na tu politiku nejvyšší." (Václav Havel, 1968)
... politika (se) stává až příliš věcí specialistů... Mně se ale zdá, že by měla být především věcí občanů, se zvlášť vystupňovaným smyslem pro odpovědnost a tajemnou komplexnost bytí." (Z projevu v Tokiu, 23. dubna 1992)
Jednou jsme byli v maďarském parlamentu, delegace padesáti lidí a procházeli jsme těmi kilometrovými chodbami. Najednou se ke mně Havel naklonil a řekl, že si potřebuje odskočit. Celou dobu na toalety nás ale doprovázeli husaři v černých vysokých čepicích a v ruce drželi šavle. Havel byl z toho nervózní a obával se, aby s ním husaři nešli i až na záchod. „Aby mi třeba něco neusekli,“ pronesl Havel a dodal: „Tak ostatně mnohé problémy by se tím vyřešily.“ (Ladislav Špaček, 2011)
Nudný a mračivý neruda umí být každý. Nezbývá než si optimisticky říct: „Když budeme veselý, přemýšlivý a nebudeme lhostejní, tak se nám povede lépe.“
http://www.youtube.com/watch?v=R3D4RqVI2KE
