Humorná povídka : Den blbec aneb jako slepej k houslím ! díl 2

Kráčela jsem dál a snažila se pokud možno na celou nepříjemnost zapomenout. Svítí sluníčko, je sobota, teplíčko, nenechám se babkou bláznivou přece otrávit! A  tak jsem si zase  zvesela poskakovala směr krámek.

„Dobréj, dědó!“ houkla jsem na aktivistu Sládka, který šplhal po rozvrdlaném žebříku na strom, v ruce žongloval s ptačí budkou tak zdařile, že se zdálo snad nemožné, aby ji  nepustil a z toho kvrdlajícího se žebříku nežuchnul.

„Huhly.. zdár!“ zamumlal zabraný do práce. Totiž - jestliže babka Nálepková neustále se svoji zubní klapačkou cvakala, děda Sládek to vyřešil tak, že zuby ze šuflíku nevytahoval vůbec. Chodil jak říkal „s hubou nahatou a to je určitě lepší, než kdybych chodil s nahou pr.. !“ .... zkrátka něčím jiným! To jo, jenže vzhledem k tomu, že i hbitost jeho jazyka díky značně pokročilému věku zdaleka nebyla nijak uchvacující, porozumět jeho slovnímu projevu byl tedy kumšt.

A jak tak visel v té výšce, měl zrovna děsnou potřebu mi něco vyprávět. Zaníceně ve vzduchu šermoval střídavě chvíli budkou chvíli rukou, žebřík  těžce balancoval a tím, že se nesložil, popíral všechny fyzikální zákony. Stařík se čile otáčel chvilku na mě, chvilku na strom (- no to jsem mu pak nemohla rozumět už vůbec!). Jen jsem proti tomu sluníčku postřehla, jak na stromě posedávají netrpěliví špačci a jak dědula u svého projevu děsně prská. Co říká, to mi ale zůstalo tajemstvím.

„Huhly...  bfík ... huhly ...páuek .... huhly huhly....“, mlel nějakou šíleně dlouhou informaci.

Přiblble jsem se usmívala než mi došlo, že se mě buď na něco ptá nebo po mě něco chce..? Co to mrmlá? ... „Co dědó?“ Nezbylo mi než přiznat, že vůbec netušim o čem mluví, ačkoli jsem věděla, že právě na tohle je děd velice háklivý.

„Huhly...  bfík ... huhly ...páuek .... huhly huhly....!“, opáčil už daleko nevrleji, pak se demonstrativně  otočil  ke stromu na znamení, že mi přece musí být jasno a začal vražedně bojovat s usazením budky.  Mě si už nevšímal.

Jasno mi vůbec nebylo. Jediné, co jsem ještě tak vyrozuměla, bylo něco o párku. A hospoda byla hned naproti. Děda už se na mě zpátky ani neotočil, takže jsem šla do hospůdky.

„Pane Peterka“, oslovila jsem zamyšleně hostinského, „děda Sládku tu má objednanej nějakej párek?“

„Co?“ Nechápal hostinský.

„No chtěl po mě něco jako párek!? Tak já nevím, jestli si ho tady objednal nebo nedojedl nebo co?“

„No jó, vono je dědkovi  prd  rozumět, viď? Včera si tu teda párek s křenem dával a moc mu šmakovalo, ale že si tě posílá zrovna teď...? Nandával buřtíka na tácek a pokračoval. „Kdyby si místo chuti na párek pořádně vopřel ten žebřík. Už dobu na něj z vokna koukám. Ten jestli neslítne tak já budu svatej!“

A nebude! Když jsem vycházela z hospody, prásk ho! Vzpomněl si asi žebřík přecejen na fyziku a potřebu trojice opěrných bodů, z nichž dva chybí-li, předmět se zkrátka dle zákonů zemské gravitace kácí směr dolů! Kácel se i děda! Ve vzduchu se neadekvátně věku mrštně snažil napodobovat chvilku ptáky, chvilku dokonce ryby.., houby platné mu bylo obojí! Letěl jak shnilá hruška! Zajímavé možná je, že se mu v tomhle levitujícím stavu alespoň navrátila dávno ztracená hbitost jazyka a ani nepřítomnost protézy najednou nebyla nikterak znát. To když děda za tu chvilinku, co pád trval stačil zařvat alespoň dvacet zcela srozumitelných nepublikovatelných výrazů, spadajících do oddílu vulgarismy!

No nazdar!!! Na chvilinku mi hlavou probleskl song pana Suchého: Viděli jsme jednou v lukách, plakat na tý vrbě kluka...“ Jen to nebylo v lukách, ale na zahradě, větve tý vrby byly servané na zemi a na té hromadě neplakal kluk, ale vřískal vzteklý dědek! Seděl tam jak zlý trpajzlík!

Přiběhla jsem k němu a udýchaně se rychle starostlivě zajímala: „Sakra dědo! Žijete?! Jste celej?! Nestalo se vám nic?! Co vás bolí?!“ Snažila jsem se ho postavit. Nevrlý dědek se po mě oháněl a opět se vrátil ke svému huhlavému projevu. Jen na hlasitosti neubral, ba ji možní znásobil!

„Huhly... do... huhly ...dele!“ klel  jako pohan, ale alespoň už mu nebylo moc rozumět. Dokonce to vypadalo, jako by nevím proč, spílal mě.

Zázrakem neměl jedinou modřinu, ale já byla vyklepaná, jak Zorka. „Dědečků...! Vy jste mi nahnal strach..! Tady máte ten párek..“ vzpomněla jsem si ve snaze dědu nějak uklidnit.

„Huhly.. jakej.. huhly ..páuek?!?“ Koulel na mě očima, jak na vraha mláďátek!

Asi je v šoku a trochu ztratil paměť: „no přece jak jste si mě pro něj, než jste slítnul, poslal.“ Vysvětlovala jsem trpělivě.

Dědek zasípal, zezelenal, zrudnul, zalapal po dechu a spustil: „CsÓÓÓ??!!?! Já?!? Huhly.. huhly.. páuek.. huhly ..bfík .. huhly .. spacsech...huhly .. hloupá ... huhly ...utekla...huhly... nehala ..huhly huhly..!!“

Mezi tím se seběhli lidi, pomáhali dědovi na nohy a mě s rozluštěním těch nadávek, které chrlil.

Že  totiž původně nemluvil o uzenině, ale mrmlal o  budce pro „támhleten párek (!) špačků“ a po mě tedy nechtěl žádného buřta, ale podržet žebřík, to jsem prostě fakt vyrozuměla až teď!

A ptáci už protivně vřískali a ve vzduchu smrděl hnůj!

Bude-li se líbit, pokračování zase příští pondělí.