Den blbec díl 5

Jen jsem doma dosedla do křesla ozval se zvonek. Byla to babička, která dnes nafasovala mé dvě malé ratolesti a podle jejího absolutně strhaného výrazu zmírajícího šakala v poslední křeči, s nimi strávila jedno opravdu nezapomenutelné odpoledne! Přesto se v její tváři rozlil pocit absolutního štěstí, a sice v momentě, kdy mi děťátka rychlostí blesku předávala a sdělovala, že je jí to fakt  líto, ale že se nezdrží, že už strašlivě spěchá domů.

Robátka mám dvě. Holky! Čerstvě školou a školkou povinné.

Samozřejmě bych za obě dýchala a obě jsou pro mě vším. To ale neznamená, že bych se nedokázala podívat pravdě do očí a přiznat, že

starší - je hodná, rozumná, chytrá, má snahu mi pomáhat a myslím, že ve mě vidí takový absolutní vrchol správnosti.

Zato mladší kulihrášek je zvíře!

Asi dali babičce opravdu záhul, protože byly utahané a ani neměly tendenci se pošťuchovat, rvát a hádat (později mi babička živě vyprávěla že všeho řečeného si po celý den bohatě užily v její přítomnosti).

Po vykoupání a najedení se jen tak koulely před televizí. Mladšího diblíka program nijak nezajímal a jen se tak válela,  zato starší rozumné koťátko program sledovalo s takovou úpěnlivostí, že ani oka neodtrhla. Hltala Libušku Šafránkovou, coby nádherně oblečenou princeznu jak se v celé své ženské kráse projíždí na koni.

Byla jsem rozněžněná pohledem na zaujatost toho mého hodného slaďouška.

Pohádka skončila a moje holčička - ta, která ve mě viděla metu lidstva, ke mě vzhlédla se zasněným pohledem a plna zážitků ze vstřebávané pohádky toužebně pravila:

„To je tak hezká paní.... A tak hodná....“ Rozplývala se rozumně a já ji dojatě poslouchala.

 „.............  Tu bych chtěla mit za maminku...“ Pokračovala stejně rozněžněle, zatímco jsem já zalapala po dechu, div mi právě utíraná památeční broušená mísa nevypadla z rukou!

Třeštila jsem na ni oči jak kapr na suchu a vůbec nevěděla, co říci!

„No ....  Ba...  Barunko.... ale ..... a co ..... to .... to ty bys chtěla nějakou.... cizí.... jinou.....  maminku? A.... a.. co já?“ Vyrážela jsem postupně ze sebe třesoucím se hlasem, nemohouc jaksi stále chytit ztracený dech. Barunka na mě dobrácky, naivně a zcela nechápavě koukala a evidentně jí vůbec nebylo jasné, proč je mi do breku.

Vážnost situace ale zřetelně vycítilo mé druhé – rošťácké - robátko. Přestalo se koulet po zemi a cucat si palec, vycítilo svoji příležitost a přitetelilo se k nám. Chvílemi se dívalo na mě, chvílemi na svoji bezelstnou sestřičku, jak na ping-pongu. Malý hajzlíček chvilku houpal nožičkou ve vzduchu, pak mi láskyplně objal nohu a smířlivě, jako sudí na fotbale, snažící se zachránit rvačku století, konejšivě prohlásil: „A to já bych tamtu cizí nechtěla....“

Kačenko moje !!! – nemohla jsem ani nahlas říci, neb bych se asi rozbrečela jak želva-histerka! Neštěstím nad tím, s jakou lehkostí by mě moje rozumné milé děťátko vyměnilo za nějakou princeznu a dojetím nad tím, jak mě nečekaně moudře hájí a miluje můj drahoušek raubijáček.

Kačenka.... ,  ..moje zlatá holčička, ...  ale zjevně celou větu ještě nedořekla, protože ještě šišlavě dodala:

„..... to já mám láda tu naši....“  (dítě moje zlatý!!!)

„..... STAROU....!!!???!!!“