Den blbec aneb jako slepej k houslím ! díl 3.

Do krámu jsem vlítla jak hluchej do vrat! Těsně přede dveřmi  totiž byla ohrnutá rohožka. Přistála jsem mezi bedny z bramborama a připadala si jak jedna z nich! Fakt prima den, třela jsem si krvavé koleno. Moje:  „Dobrý den“ zcela zaniklo v řehotu všech přítomných.

„Kde visíš takovou dobu!“ Vítal mě opravdu láskyplně můj milující manžel, když jsem dorazila domů! „Ježkovy voči ty  ses vo ty rohlíky snad porvala?“ Sršel vtipem při pohledu na můj bramborový zevnějšek a prosvítající krev na koleně.

„Jo!“ zavrčela jsem, odmítaje soucit, hůř než dědek Sládku.

„Sjedu pro maso a nějakou sadbu.“ Prohlásila jsem po snídani a za chvilku už uháněla do nedalekého městečka. Bydlívala tu moje babička a já ho znala jak své boty.

Obchod byl hned u hlavní silnice, veliké, bohatě prostorné parkoviště, žádné zmatky, pohoda. Zaparkovala jsem a už na dálku mě zdravily známé tváře, já je, všichni se na mě usmívali a mě znovu začínalo být docela hezky.

A v obchodě jsem sehnala naprosto všechno, co jsem potřebovala. Nákupem patřičně obouruč obtěžkána jsem s  pórkem v podpaží vrávorala zpátky k autu. Jak jsem se lopotila s naskládáním toho všeho do mého maličkého autíčka, všimla jsem si úplně vzadu Rexiho. Pejsana od sousedky mé babičky. Rexi pobíhal po parkovišti sem a tam. Bylo mi divné, že jeho panička nebyla nikde vidět. Bydlela vzdušnou čarou pár set metrů, ale na tuhle stranu k silnici s ním nikdy nechodila.

„Rexiku pojď sem!" Zavolala jsem na něj když se motal mezi auty. Vážně, sousedka fakt nikde. A ten pes se zpátky jinak než po frekventované hlavní silnici nedostane.

„Pojď sem!“ Zavolala jsem znovu, když se první výzva zcela minula účinkem. „No pojď honem!“ Sedala jsem na bobek a dělala mu kašpárky, abych ho zaujala.

Konečně se přitetelil, mrskal ocasem a nechal se podrbat.

„Co tu děláš ty rošťáku! A kdepak máš paničku, co?“ Musím ho dopravit domů, přepadl mě záchvat samaritánství. Ale jak? Kdybych tak měla vodítko. Nebo alespoň nějaký provázek... Jako na potvoru se parkoviště vylidnilo a jediný, kdo tam zůstal byl zrovna nějaký neznámý chlapík opodál, který jen sledoval, že bezradně něco potřebuju, ale aby se zeptal, jestli nechci pomoct, ho při jeho inteligenci zřejmě vůbec nenapadlo!

Co s tím psiskem? Rexi byl tlustý velký chlupatý smradlavý asi metrákový vlkodav.

„Co s tebou kámo?“ Přemýšlela jsem nahlas. „Čoveče já tě asi budu muset domů odvézt autem.“

No jo, jenže jak dostat mamuta do ptačí budky? Navíc jezdit evidentně nebyl zvyklý.

„Pojď šmudlo!“ Lákala jsem ho v naivní domněnce, že si třeba nějak naskočí sám. „Ct-ct-ct!“ Mlaskala jsem na něj a plácala do prahu auta na znamení, že chci, aby si právě tam vyskočil.

„Blbče“, promlouvala jsem mu do duše vida, že hledí jak hňup a má z mých příkazů leda tak nesmírnou legraci. „Musíš sem! Zdrhnuls prevíte a já tě odvezu domů! Dyť by tě tady akorát tak něco přejelo!“ Rvala jsem ho do auta jak dvoupostel do garsonky! Zvedala mu přední packy, tlačila, tahala, pak zadní půlku, jenže holomek velikosti náklaďáku se vždycky v poslední chvíli tak nějak podivně zkroutil a stejně vyklouznul.

„Na žrádlo tě dostanu zmetku.“ Napadlo mě a už jsem lovila z tašky plátek šunky.

„No pojď Rexiku, pojď! Podívej, papu!“ Lákala jsem ho jak Švejk.

Holomek sežral plátek šunky rychlostí blesku ještě dřív, než jsem s ním stačila zašermovat směrem k autu.

„Parchante! Že já se na takovýhle dobrý skutky nevyprdnu“, třela jsem si krvavou ruku, kterou mi ňafnul i s tou šunkou. „Ale počkej! Já na tebe vyzraju!“ Vyštrachala jsem další kousek salámu a tentokrát ho bránila daleko obezřetněji. „Tak pojď, dobrá je šunčička viď? Ale druhou dostaneš, jen když si vyskočíš tuhle pod sedačky,“ vysvětlovala jsem trpělivě, lákajíc ho strategicky z druhých dveří. Medvědovi tekly sliny až na zem a hup, vyskočil na sedačky, až se moje malinké autíčko prohnulo! Já ale nic nedbala na skučící pérování a bleskurychle přibouchla jedny dveře, obletěla auto ke druhým a fofrem se je taky snažila zavřít. Jenže obluda se mezi tím otočila a rvala se ven! Propadl  panice, dorážel na dveře jak gorila na banán,  hamstal mi v nákupu a plenil květenu, dosud ani nezasetou. S  výkřikem posledního petrklíče jsem ale přece vítězně přibouchla! Byla jsem vyřízená jak Sáblíková! Smrděla jsem potem lidským i smradem psím, byla jsem samý chlup, bláto a slintance,  ruku krvavou, šat zbídačený.

Přes okýnko jsem pozorovala orgie, které se děly v mém maličkém miloučkém autíčku.  Za chvilku se ale Rex zklidnil. To když objevil nákup, vyžíral zbytky šunky a zazdíval to uzeným sýrem. Přes okýnko na mě provokativně mrkal s mrkví za uchem, v držce papír od hovězího. Když jsem zoufale prohlížela tu trosku mého autíčka a zamyšleně vyhlížela nejlepší příležitost, jak rychle nasednout, ozval se mi těsně za zády hlas, jak ze záhrobí: 

„Hezkej pejsek, že?“

„Fuj to jsem se lekla!“ Povyskočila jsem, jak to se mnou trhlo!

Za mnou ten chlap, co na mě celou dobu z povzdálí civěl a asi se tím náramě bavil, místo aby když vidí ženskou, která z tý mrchy nemá sílu, milostivě pohohl!

„Jo.“ řekla jsem protivně bez úmyslu se s chlapíkem vybavovat.

„A nechtěl jít, žejo?“ Rejpal chlapík dál.

Rexi blemcal jazykem po skle, všechno uvnitř bylo špinavé jako prase,  pes se culil  střídavě na mě i na chlápka a já jsem i přes naštvanost k tomu neznámému, stydíce ze za svůj smrdutý zevnějšek  cítila, že bych něco málo na vysvětlenou měla říci.

„To je sousedky Rex, asi jí utekl, sem k silnici on vůbec nechodí a na auto není zvyklej. Odvezu ho domů!“ Drmolila jsem co možná nejstručněji a nejodměřeněji a chtěla nastoupit.

„Jóóó? řekl ten člověk důležitým tónem rady Vacátka

Přestaň prudit, potřebuju rychle nastoupit a moc elegance v tom díky tý chlupatý kobyle asi nebude, takže laskavě vysmahni, pomyslela jsem si.

Jenže chlap si složil ruce na prsa a dodal: “To asi těžko!“

Úchyl! Vylekala jsem  si. Poledne, obchod už  měl zavřeno a všude najednou vylidněno. Co teď?! Nebo kradlač psů! Jasně! Chce Rexiho ukrást a sežrat! Určitě! Neboj kámo, já tě budu bránit! Měla jsem strach, ale vzdorovitě jsem se na požírače psů dívala.

O tři hlavy větší chlap mě s přehledem odstrčil od dveří a otevřel je. Blboun Rex samozřejmě hned vyskočil, přičemž stačil vykloubit dveře a navíc na zloděje radostně skákal a olizoval ho!

„Tak madam,“ řekl ten člověk hlasem vraha, „tohle teda ne! Koukám na vás celou dobu! Aby bylo jasno! Oba samozřejmě víme, že tohle není žádnej  Rex! Je to BELA!! MOJE BELA!!! A vy se styďte! Buďte ráda, že na vás nezavolám policii! Vypadala jste tak slušně a zatím chcete žrát psy!“ zakončil svůj hodně ostrý monolog a i s psiskem, přecpaným mým nákupem, rázně odcházel.

No jo, to je fena!? Jak to?! Ale já ... ! Civěla jsem jak vyvoraná myš a nebyla schopná se pohnout! Jen jsem očima  hledala  nejbližší kanál, do kterého bych zalezla. Ještě že na tom parkovišti už nikdo nebyl!