Včera večer jsem zjistila, co to znamená, mít doma velkorysého extroverta. Že je Yüksel extrovert jsem věděla, ve společnosti je jako ve svém živlu, jakmile jsou okolo něj lidé, ožívá, baví se a povídá, někdy skoro není k zastavení. Že je velkorysý jsem taky věděla, vlastně to je i jedna z vlastností, které mám na něm ráda. Ale kombinaci obou dvou vlastností jsem pochopila právě včera – den před jeho odjezdem domů, za rodinou, přáteli, bývalými učiteli, spolužáky, šéfy a kolegy.
Dorazil domů s velkou taškou plnou dárků. Na první pohled vše vypadlo promyšleně, jak se na programátora sluší a patří. A protože se ještě musel na zkoušky na druhý den učit, balit kufr, nabídla jsem mu, že mu ty dárky zabalím (balení dárků je koneckonců má oblíbená činnost J). To jsem ale netušila, že mi to zabere tři hodiny a skončím drahně po půlnoci.
„OK“, jen mi řekni, co je pro koho, já si napíšu cedulky a můžeš se jít učit. „Aha, co pro koho je…“, podivil se, jako by s touhle variantou, že každý dárek má svého adresáta, nepočítal, ta myšlenka mne docela pobavila. Za chvíli se však proměnila v realitu. Můj miláček skutečně nakupoval, co se mu líbilo, co by ho potěšilo a tudíž si myslel, že někoho taky potěší a příliš se nezamýšlel nad tím, co komu vlastně dá.
No, ale abych mu nekřivdila, tak jednu výjimku ve své nákupní horečce (no, ona to byla spíš taková zvýšená teplota), přeci jen udělal – u svého pětiměsíčního synovce. Pro něj vybral takovou celkem křehkou dřevěnou vzducholoď, která se pověsí na strop, visí z ní šňůrka, za kterou když taháte, tak se začnou točit nějaká kolečka a celé se to mírně rozpohybuje. Úplně jsem si představila to miminko, které se po tom bude vrhat, až to na sebe strhne, do pusy se to ani dát nedá a když, tak hrozí, že se tím udusí. Přesně s touhle představou jsem se na něj tázavě dívala, jestli to myslí vážně. Myslel, jeho představa totiž byla úplně jiná: jak to někam pověsí, členové rodiny za to budou tahat a to malé se na to bude koukat. Proč ne, pobaví se u toho celá rodina a bonusem pro dítě bude, že ho u toho budou chovat. Prima, zabaleno.
Zbytek obdarovaných napříč pohlavím, sociálním postavením (od staršího synovce, přes kamarády až po bývalého šéfa), s věkovým rozpětím 11 – 70 let a IQ od 90 do cca 140 hodil do jednoho pytle.
A v tom pytli na ně čekalo několik bonboniér, bambusových Člověče, nezlob se!, jedny 3D puzzle (ve tvaru jablka) a Toffifee. Lehce bezradně se na tu hromadu koukal a přemítal, koho všechno vlastně obdaruje, pro kolik lidí to bude a teprve po tom, co si ujasnil, s kým se uvidí, koho chce potěšit dárkem (jasně, že všechny) jsme se jali dávat dohromady, co se komu dá.
Po 45 minutách jsme se k tomu dobrali a já se mohla pustit do balení. Až bylo pozdě, docela jsem si s tím vyhrála, kombinovala barvy, aby to bylo veselé, stříhala cedulky, aby to bylo hravé a našla i režný provázek, aby to bylo i přírodně sladěné. A když jsem tam na půlce gauče (máme velký rozkládací) vyskládala tu dárkovou pyramidu a radovala se z ní, přišla má úžasná polovička se svým sbaleným téměř plným kufrem se slovy. Že neví, kam to všechno dá, a když to tam dá, tak se to určitě zmuchlá.
A já si uvědomila, jak jsou ty hormony zamilovanosti úžasná věc, protože vám umožní toho druhého přes všechny jeho drobné nedokonalosti milovat a shledávat je roztomilými, vtipnými a vůbec se na něj nezlobit.
