Turecký deník - zápisky z Antálie 3.

Už od prvního dne mne hned vedle restaurace zaujalo Aslan SPA a Wellness. Týden jsem odolávala, než jsem si zarezervovala termín na tzv. Kleopatra program – 2 hodiny péče o tělo o masáž. 

Vše začalo deseti minutami v sauně, po té mne mladík oblečený jen v ručníku (tedy s nejvyšší pravděpodobností pod ním měl ještě něco dalšího!) odvedl do hamamu – tzv. tureckých lázní. Tady mne položil na slabý ručník na rozpálený centrální mramorový kámen a poléval mne vlažnou vodou, po té sauně a na tom horkém kamenu to byl doslova balzám, tedy až do chvíle, než mi zcela nečekaně polil tou vodou i hlavu. Slastí jsem totiž zavřela oči, takže jsem nic netušila a první, co mě napadlo, bylo, že mne chce utopit! Asi jsem ho tím i pobavila Načež následoval peeling celého těla. Je tedy nanejvýš zvláštní, když se vás jen v bikinách takhle dotýká neznámý sličný muž a ještě z vás ke všemu smývá vaši starou a špinavou kůži. Každopádně mladík to byl silný a chvílemi mě dřel s takovou vervou, až mne na chvíli přepadl strach, že ze mne sedře veškeré za týden nashromážděné opálení. Nesedřel a navíc to byl mooc příjemný pocit být takhle hladká. To jsem ale nevěděla, co bude následovat potom – pěnová koupel, nikdy jsem o tom předtím neslyšela a hamamu byla poprvé, takže když jsem najednou ucítila, že na mne najednou něco leje, ale něco velmi velmi lehkého a jemného, nevydržela jsem to a musela se otočit zvědavostí. Byla to skutečně pěna, připravoval ji v kbelíku vedle a přes jakýsi látkový pytel ji na mne snad ve 30ti centimetrové vrstvě nanášel, aby mne s ní potom celou umyl. Po té mi pomohl mne zabalit do ručníku a odvedl mne si odpočinou. K tomu mi přinesli čerstvý šálek čaje. Následovala olejová aromamasáž, která neměla chybu – hodina jemného promasírování celého těla a po té bahenní maska na obličej – v odpočívárně a k tomu opět šálek čaje – stálo to rozhodně za to. Jestli se sem ještě někdy dostaneme, jdu do toho podruhé rozhodně znova!

Co mne tady pokaždé dostává, tedy v tom pozitivním smyslu, jsou Turci a jejich nacionalita či lépe řečeno jejich národní hrdost. Oni jsou opravdu hrdí, že jsou Turci. To u nás neznám – tedy s výjimkou periodicky se opakující národní hrdosti v době konání MS v hokeji, fotbale či olympiády. Je také pravdou, že oni jsou k tomu vychováváni – ve školách se učí tomu, jak bylo v historii těžké se dopracovat k Tureckému státu, všude jsou vidět turecké vlajky – nejen na lodích, plážích, ale i dalších veřejných prostranstvích a to nejen ve státní svátek, ale neustále. Navíc ta jejich národní hrdost není nijak nepřátelská, pokaždé když poznají, že jsem cizinka (což už tedy od pohledu je poměrně jasné), se zájmem se ptají, odkud jsem, a když slyší Čechy – Praha, většinou moc dobře vědí a pokaždé říkají, jaké je to krásné město. Navíc nás tu všichni znají i díky nejdelšímu tureckému slovu: çekoslavakyalılaştıramadıklarımızdanmısınız - jste jedním z těch, které jsme nemohli udělat Čechoslováky? – zní to poněkud divně, ale gramaticky je to v turečtině zcela správně.

Na co mi nejde pokaždé, když snídáme, obědváme či večeříme nepomyslet, je hlad v zemích třetího světa versus blahobyt tady. Ačkoliv nejsem žádná aktivistka, není mi úplně příjemné koukat se na ty plné talíře, co si lidé nandávají a ještě horší je to, co se tu všechno vrací. Ale to je problém hotelů all inclusive, že jak je to zadarmo, tak lidem asi až tak nevadí, když si naberou více než mohou sníst a pak to vyhodí. Každopádně hotelů jsou tu mraky a mám pocit, že by každý z nich slušně těmi přebytky uživil několik afrických vesnic.

Co mi tu přijde jako nejvíce inspirativní, je pozorování lidí – to by vydalo román (kdybych toho ovšem byla schopna) – někteří Rusové vypadají jako praví mafiáni, obří svalnaté figury s nízkým čelem, na první pohled s nesmiřitelným a chladným pohledem, jako by právě vypadli z akčního filmu či thrilleru, ale tady jsou se svými rodinami – manželkami, dětmi a vnoučaty a jsou to milující a pozorní otci od rodin. Další zajímavou kategorií jsou evidentně nepříliš majetná děvčata, která jsou tu po párech, individuálně i ve skupinkách, která patrně dlouho šetřila na to, aby se mohla vydat na dovolenou do drahého hotelu s vidinou, že se tu seznámí s někým majetným, ideálně jejich budoucím manželem. Občas se najde i nepříliš atraktivní stařík po boku s velmi mladou často také nepříliš pohlednou mladou dívkou, zato s perfektní figurou, dost možná s milenkou, zatímco manželka si žije v domnění, že je na konferenci či služební cestě. Nikdy jsem nebyla voyeur, ale nějak tu nemohu odolat pozorovat lidi a splétat jejich osudy. Vůbec se nedivím Vieweghovi, že napsal Účastníky zájezdu!