Děti si poměrně zvykly na denní režim – dopoledne se koupou ve vaničkách na balkoně a hrají si s vodou, odpoledne se jede někam autem na výlet. To ale znamená, že než se rozjedeme, musí vždycky chvíli na místě řidiče sedět Erdík a dělat „tůtůtůtů“ – což se naučil dost rychle a točit volantem, jako že sám řídí – i když ve dvou letech, prostě chlap :).
Moje švagrová je skvělá, báječně vaří, snaží se nám pomoci s dětmi, jak to jde, zkrátka jí není co vytknout. Jediné, v čem by se neměla příliš angažovat, je navigace. Jako cestovní navigátor je opravdu zdrojem velkých zajížděk a bezmála karambolů (zejména když se na přeskáčku se svým druhým bratrem překřikují jestli odbočit vlevo nebo vpravo).
Rozhodli jsme se jet nakoupit nějaké dárky a oblečení, které tu vyjde v porovnání - cena/kvalita - s českými cenami na třetinu, někdy i méně. Švagrová, coby dříve postižená nákupními horečkami a tedy dobře znající místní nákupní centra, vybrala, kam se pojede. Cestu prý zná, není třeba brát s sebou navigaci – že jsme jí věřili! První zajížďka – špatná odbočka nás po dálnici odvezla na pomalu druhou půlku Ankary. Kombinace jejích navigačních kvalit a místní dopravní situace je opravdu tristní – značky a semafor nerespektují chodci ani řidiči – taxikáři a řidiči autobusů obzvlášť. Snad i proto se skoro pořád někde troubí, a mám pocit, že asi i častěji nadává. Já bych tady teda řídit nemohla – každé dvě minuty bych musela zastavit, abych upozornila řidiče před, vedle nebo za mnou, že porušil to a to, chová se minimálně maximálně neohleduplně apod. Načež můj muž správně odvětil, že než bych někomu něco stihla říct, tak by mě smetli.
A tak jsme nepřejeli správnou odbočku jen jednou, ale třikrát i díky tomu, že prostě u největšího obchodního centra v Ankaře není jasně značeno, jak se k němu dostat – sice vidíte ten obchodní kolos, ale taky tu změť silnic a značeny jsou jen směry, kam ty silnice vedou, ale ne, kam odbočit, abyste se do toho kolosu dostali! Než jsme tam tedy dorazili, byla to poměrně detektivní práce, díky které jsem poznala, že když je někde práce na silnici, zásadně to není předem označené, když je tam náhodou třicítka, tak každý jede alespoň devadesát a když je tam náhodou nějakej trouba - jako jsme byli evidentně my jediní – tak na něj ostatní zběsile troubí a vůbec jim nevadí, že je před váma najednou (samozřejmě neoznačenej!) kus obrovskýho betonu na silnici…
Takže se detektivka chvílemi mění v thriller. Co mě teda na tom neustále fascinuje, že jsme ještě – ťuk, ťuk, ťuk – nepotkali žádnou nehodu. Nechápu, jak je to možný, ale oni se v tom chaosu evidentně orientují a buď jsou tak dobrý řidiči, nebo se nad Tureckem stahují skoro všichni andělé strážní.
