Děti vám stoprocentně ukážou nové obzory – poznáte lidi a věci, o kterých jste do té doby ani nevěděli, že by mohli existovat. Pochopíte víc sami sebe a zjistíte, že dokážete skoro nemožné.
Začíná to přípravou výbavičky – proboha, co všechno jen jedno mimino potřebuje?! Jak to ty naše maminky (nedej Bože babičky!) bez všech těch vymožeností typu digitální teploměr, odsavačka hlenů na vysavač a kolotoče nad postýlku zvládaly?!
A co teprve když se děti narodí! Slyšeli jste snad už někdy předtím o děložní hudbě?! Já tedy ne a manžel rozhodně ne. A ačkoliv jsme se rozhodli k výchově dětí přistupovat s rozmyslem a nepořizovat spoustu zbytečností, děložní hudba naši domácnost ovládla na několik měsíců.
Začalo to jednou v noci, když jsem si šla asi ve čtyři hodiny ráno dát sprchu, celou noc jsem buď kojila nebo chovala děti a potřebovala si alespoň na chvíli odpočinout. Pamatuju si, jak jsem z koupelny slyšela najednou zvuky, asi jako když jede sanita nebo nějaká havarijní služba s houkačkou. Po chvíli jsem ale zjistila, že se ty zvuky se nijak nevzdalují ani nepřibližují a šla se kouknout, co se děje. V kuchyni jsem našla manžela na gauči s notebookem, vedle něj jedno z dvojčat v lehátku a celé fascinované jakousi podivnou směsí šplouchání vody, tlukotu srdce a dalšího lomozu a šramotu. Koukala jsem na to jako ve snu a snažila se pochopit, o co jde. „Děložní hudba!“, rozzářil se v rámci možností po řadě probdělých nocí manžel. „Našel jsem to na internetu, složil to jeden turecký skladatel pro svoje dítě, má to napodobovat prostředí v děloze, dítě se uklidní, to je tím chybějícím čtvrtým trimestrem.“ – Tak nějak začalo naše seznámení s děložní hudbou, byla jsem zpočátku dost skeptická, ale fungovalo to báječně a pro zachování duševního zdraví nás všech, to u nás hrálo několik následujících měsíců poměrně často.
Nebo to spaní. Od malička jsme děti učili spát v jejich postýlkách. Fungovalo to, dokud nebyly nemocné a my si je raději brali k sobě do postele. Fatální chyba, už se nechtějí hnout. Ale zase jsem zjistila, že zatímco jsme dřív okupovala sama skoro celé letiště, děti mě postupně naučily, že spát mohu i cca 30 cm postele, na boku i na 20cm! Když mi náhodou uvolní i jen pět čísel navíc, mám pocit širého prostoru, jako bych sama ležela na volné pláni.
Taky mě děti naučily, že přežít se dá skoro všechno. I písek. Když jsem s dětmi poprvé vyrazila na pískoviště, s téměř panickou hrůzou jsem sledovala, jak se jim ten písek pomalu ale jistě dostává všude – do botiček, do kapsiček u kalhot, za nehýtky, do vlásků, občas i do pusy a do uší. Při příchodu domů jsem těžce litovala, že nemáme před vstupem do bytu dekontaminační komoru, kde bychom se toho všeho písku zbavili, a snažila se pár vymyslet, jak to zařídit, aby se písek nedostal úplně všude. Marně, on totiž zaleze i do dětských plínek, takže sice venku dítěti vysypete botičky a oprášíte ho, ale jakmile ho doma přebalíte, máte tam hned další kupičku písku. Takže prakticky přes celé jaro – podzim (= pískovištní sezona) si doma připadáte jako u moře, protože neustále zametáte nebo vysáváte písek (jen ty pyramidy a moře nikde), až časem rezignujete a zjistíte, že se celkem dobře dát žít i s pískem, kamínky a spoustou drobků po zemi, které ať šňůrujete, jak chcete, se stejně dřív nebo později někde objeví.
A taky poznáte pískovištní socialismus – fakt to asi všude funguje tak, že si tam děti hrají se vším, co se jim líbí a povětšinou patří někomu jinému. Takže zatímco náš mladý muž obsadí první (samozřejmě) cizí motorku, jiná holčička si odnese kus dál naše bábovky, naše malá dostává od někoho kus jablíčka, zatímco já dávám cizímu dítěti rohlík, protože ten oni zrovna s sebou nemají. Takhle to funguje celé odpoledne a večer, jak se jde pomalu domů, rodiče postupně obcházejí jako detektiv s pátravým pohledem hřiště a dávají svou pískovištní výbavu zase dohromady. No, my občas sice něco nenajdeme, ale většinou to máme všechno :).
A tak mne občas napadá parafráze na známé rčení: Nudíte se? Pořiďte si medvídka mývala! – Nene: Nudíte se? Pořiďte si dvojčata! ;)
