Náš konec světa

Bude nebo nebude? Většina lidí si myslela nebo alespoň tvrdila, že nebude. Manžel mne ujistil, že nebude, že by o předpokládané srážces jiným vesmírným tělesem musela informovat NASA. Na mou odpovědět, že by o tom pravděpodobně naopak neinformovala, aby zbránila panice, s klidem odvětil, že ututlat  to přede všemi a úplně všem by se to stejně nepovedlo.  

Každopádně jak už to tak bývá jeden míní a jiní mění – na datum 21. 12. 2012 jsme neměli být jako rodina spolu. Já s dětmi jsem už byla připravena na Vánoce u babičky a dědy na západě, zatímco manžel ještě  musel něco dokončit a byl tedy sám v Praze. Když už ne s manželem, věděla jsem, že kdby měl nastat poslední den, určitě bych ho chtěla strávit se svými  nejbližšími. A tak jsem byla ráda, že budu spolu dětmi s mojí maminkou a se sestrou.  Sestra brala varování Majů vážně, nastudovala několik teorií, včetně té o plajáďanech – vesmírních lidech. Majové bohužel nezanechali přesný scénář, a tak jsme řešili, kdy to – pokud tedy vůbec něco – asi tak vypukne a došli k tomu, že kdyby náhodou, strávíme společně už  i večer z 20. na 21.12. Vybavily jsme se výborně – dobrým bílým vínem, k tomu něčím k zakousnutí a dobrou náladou. Děti usnuly brzy, o všemožných teoriích nic nevěda. A tak jsem si mohla už po 20:00 hodině rozšířit obzory o existenci světa 5D (kde je vše daleko výraznější – pokud jde o smysly a kde bude vše tak, jak bysme si představovali), kam by mohlo „odvibrovat“  údajně 2,5% obyvatel planety. Tedy to procento připravených, pozitivních lidí. Protože tahle varianta zněla docela lákavě, shodly jsme se na tom, že bysme do toho klidně šly – já už si představovala tu ještě výraznější chuť belgických pralinek, dovedla jsme si představit i sebe před deseti kily. Abychom si to nezavařily, během celého večera i následujícího dne, jsme se pak pro sichr častovali poznámkami typu – „se nevysmívej nebo nikam nepoletíš!“, „kdo se šklebí , neletí atd.“. Před spaním jsme si ještě řekli, že kdyby jsme se ráno nenašli, tak jsme prostě odfrčeli.  Že tu pořád všichni jsme, jsem zjistila ve 3 hodiny ráno, kdy jsme šla dělat malýmu mlíko. Dokonce i v půl osmý ráno taky všichni. – Pravděpodobně jsme si během společně stráveného večera a vzájemného škádlení natolik „pošpinili“ kredit, že jsme se do užšího výběru nevešly. Nemáme totiž moc příležitostí trávit spolu tolik času – každá bydlíme jinde a všechny pracujeme. Myslím, že to podobně má poměrně velké procento lidí a co jsme četla v novinách, dost z nich by poslední chvíle rádo trávilo se svými blízkými. – Takže to Majům nakonec  možná vyšlo, jestliže 21.12.2012 spolu strávilo společně 24 hodin tolik rodinných příslušníků s přátel pohromadě, nutně se něco na světě změnit muselo i kdyby jenom na chvilinku. Máme jim tedy za co děkovat! – Pokud se tu zítra zase probudíme všichni a nic se nestane, budu se docela těšit na další avizovaný konec světa – vím, že minimálně v rodinném kruhu si to všichni spolu pořádně užijeme!

P.S. Jo a vlastně něco nám zmizelo – koupelnová předložka. Asi byla připravena nejlépe a zmizela už během dopoledne a nikde jsme jí nenašly. Dost jsme jí to přály a říkaly si, jestli to vůbec ocení a užije si to. Bohužel jen do chvíle, než jsme zjistily, že se daleko nedostala – odvibrovala nakonec jen do pračky, kam ji asi v nestřeženém okamžiku daly děti.