Když hlídá tatínek

Když byl můj muž chvíli bez práce a tedy daleko více doma než jsme byli všichni zvyklí, přineslo nám to kromě ponorky v počátku a kontinuálních bonusů pro děti i řadu objevů. Těžko říci, kdo z nás byl víc překvapen. 

Prvním ze všech překvapení pro mne bylo, že manžel za 2 měsíce doma ani jednou neuvařil. Na tom by nebylo nic divného, kdyby mne kdysi mimojiné na to své vaření a lásku k němu nesbalil! Když chodil do práce, vařil alespoň jednou za 14 dnů, jednou za měsíc. Logicky a zcela naivně jsem se tedy těšila na to, že bude vařit víc. Ale ouha. Když jsem toho po těch dvou měsících měla dost – protože mi vaření rozhodně neubylo, ale naopak s jeho neustálou přítomností dokonce přibylo – jednoho dne jsem ho se svou nenaplněnou představou konfrontovala. Koukal na mě a nechápal tu kadenci. Překvapivě jsem se dozvěděla, že on dřív vařil taky proto, že věděl, že mě to nebaví, ale co je doma, všiml si, že mě to evidentně bavit začalo, protože vařím pořád..., odpověděl mi  s naprosto nevinným výrazem. Sice jsem poměrně dobrá herečka, ale že bych doma předstírala, že vařím s kdovíjakým nadšením a pokaždé s láskou, se tedy říct nedá.  To, že vařím proto, abychom měli co jíst a ne proto, že mě to baví, mu úplně uniklo…

Podruhé mne muž rozstřelil, když měl hlídat děti, zatímco já jela na téměř celodenní poradu projektového týmu. Říkala jsem si, že bychom mohli trochu ušetřit na platu chůvy, když jsme bez dalšího příjmu.  – „Buď na ně hodný, take it easy“, vštěpovala jsem mu ve dveřích.  -„Tak hlavně nějak zabít ten čas“, komentoval to pan otec.  - „Cožeee?!“, nemohla jsem uvěřit svým uším. Takže ty s nimi jen tak zabíjíš čas, zatímco já neustále nestíhám… , běželo mi hlavou, ale nebyl čas na výměnu názorů. „Musíš jim nabídnout atraktivní program, tobě to uteče a děti tě budou milovat! A neboj, ve tři je tu Lucinka :)“, vlepila jsem mu pusu , dobrou radu a zmizela ve dveřích.

Porada se ne a ne chýlit ke konci, když mi volala chůva, která měla děti od tatínka v 15:00 převzít doma, jestli je něco jinak, že doma nikdo není. „Ne, nic jinak není, jsi tam správně, zavolám mu a dám Ti vědět“, uklidňovala jsem chůvu, že je ve správný čas na správném místě (na rozdíl od zbytku naší rodiny). Po chvíli jsem jí volala: „Telefon nebere a bohužel mu nemůžu pořád volat, tady máš číslo a zkoušej to, díky….“  Poprvé jsem kopla pod židlí šéfku, rosila se nad představami, co se asi mohlo všechno stát a urputně cedila mezi zuby, že jsem měla už před 15 minutami odejít a ještě jsme se nikam nedostali, navíc nevím, kde mám muže  a děti! Nedalo mi to a stejně jsem mu zkoušela volat, to už byl pro změnu nedostupný. Klid, asi jsou v metru, říkala jsem si, zatímco šéfka už měla na noze modřinu. O poznání rychleji, stručněji a nezáživněji jsem odprezentovala svojí část, na názory se ptala pouze: souhlas  x nesouhlas, zbytek na mailu a zmizela.

Doma mě přivítala nejen chůva, děti, ale i poněkud vyčerpaný manžel, který mi postupně líčil, ten atraktivní program, co vytvořil: vzal děti do muzea hraček na pražském hradě. - Dvojčatům jsou dva a půl roku, bral je tam MHD, aby měli děti větší zážitek. Když dojeli tramvají na Pražský hrad, prošli celý areál hradu, než se dostali ke kýženému muzeu. Tam můj muž zjistil, že nemá hotovost a karty neberou, takže šli s dětmi přes celý areál zpět k infocentru, kde je bankomat. Cestou zpátky k muzeu začli děti kňourat, že mají hlad (bylo 13:00), on s sebou bohužel nic nevzal, takže začli procházet nabídku restauračních zařízení na pražském hradě a hledat ideálně dětské menu, což Elí ztěžovala tím, že trvala na bramborové kaši, kterou ale ve Vikárce, světě div se!, neměli. V muzeu se dětem, vzhledem k věku sice líbilo, ale najednou si manžel všiml, že už je docela dost hodin a je na čase jet domů. To už ale začali děti lehce odpadávat únavou, takže vše nasvědčovalo tomu, že domů se jen tak v bdělému stavu a v čase určenému k předání dětí chůvě, nedostanou. Zavolali si tedy taxíka. Zrovna rval děti do auta, když jsme mu já i chůva volaly. Zatímco jeli taxíkem z Pražského hradu do Nuslí, vybil se mobil úplně.

Už ani přesně nevím, co, kde a za kolik manžel  v rámci toho atraktivního programu pořídil – pravděpodobně to můj mozek, jako většinu traumat, raději vytěsnil. Jisté je jen jedno, chůva by nás vyšla na zlomek ceny.