Video 1993

Tak jsem si páteční večer zpříjemnil zapojováním kabelů do dědečkova starého videa, které se mu povedlo vyřadit z provozu předchozím odpojováním těch samých kabelů...

Do telefonu jsem dědečkovi říkal: "Jasně, není problém, přijedu hned po práci, v pohodě, to neřeš..." Rozloučili jsme se, já položil telefon na stůl, podíval jsem se k nebi, rozpřáhl ruce a zvolal: "Pane bože! Kdo má v dnešní době ještě video?"

Tak jsem po práci přijel k dědečkovi. Hned mi začal nabízet kafe, čaj, kolu, řízek, nebo alespoň chleba se šunkou. Odmítl jsem se slovy, že kafe jsem dopil před odjezdem z práce, a že na jídlo nemám čas, protože pospíchám. Byl pátek večer, venku tma a zima a já chtěl být co nejdřív doma, abych se rychle převlékl a šel za kamarády do hospůdky. Jistě víte, že nejhorší je, když přijdete zcela střízlivý do již značně opilé společnosti. Proto k našemu stolu usedám vždy mezi prvními.

"Tak se na to podíváme," řekl jsem a začal zkoumat přístroj, který jsem měl v rukou naposledy v dobách, kdy jsem ještě u umyvadla neměl holící strojek. "No jasný," ukazoval jsem na zadní část videa. "Tady ti určitě ještě jeden kabel chybí. Ale kde je?" Dědeček si nasadil brýle a společně jsme se dali do hledání. Nakonec jsme ho našli zapadlý za skříňkou, na které televize stojí. Takže jsme celou tu skříňku museli odsunout, aby jsme na něj dosáhli. To se nakonec povedlo a já ho zapojil. A hle, promítání z videa se rozjelo. Ale jen na půl. Šel pouze zvuk, místo obrazu byla jen modrá plocha.

To mi nešlo do hlavy. Já na tyhle věci nejsem zrovna odborník. Jak je možné, že se nám podařilo zprovoznit jen zvuk? Tak jsem seděl v křesle, zvukovou stopu nevnímaje a přemýšlel. V hlavě se mi ozval hlásek, který říkal: "Některé ty kabely zapojoval dědeček sám, zkontroluj je!" Tak jsem otočil televizi a osahával zapojené kabely. Jeden z nich se pohnul a dědeček se začal radovat. "Hele! Už to jde!" Sice na tom nic nebylo, ale dmul jsem se pýchou.

Modrou plochu na obrazovce vystřídala rozjařená společnost. Že se jedná o nějakou oslavu jsem poznal už z předchozího zvuku, teď se mi to jen potvrdilo. Viděl jsem dlouhý stůl s bílým ubrusem, který se prohýbal pod nánosy jídla a pití. Po obou stranách sedělo několik lidí, kteří si mezi sebou povídali, společně se smáli a zpívali. V čele stolu seděl muzikant s kytarou a před pusou měl takovou tu foukací harmoniku na držátku.

"Podívej!" řekl dědeček. "To je přeci Eda! Hele, jak se cpe," usmíval se dědeček na obrazovku, na které si zrovna jakýsi pán v kostkované košili bral chlebíček ze stolu. V rohu obrazovky byly číslice, jenž oznamovaly datum pořízení záznamu. 5. 3. 1993. "To byl panečku jedlík," pak se usmívat přestal. "Ten už je patnáct let na márách." Střih

Obraz se změnil a najednou jsme koukali na pána, který řešil vážný problém. "Copak to hledáš, Toníku?" promlouval dědeček na kamaráda z křesla v obýváku. Jako by ho Toník slyšel, podíval se do kamery a rozpřáhl ruce. V jedné z nich držel lahev od plzeňské dvanáctky s etiketou, kterou si nepamatuji. "Pro pivo musíš do lednice," poradil dědeček Toníkovi s pětadvaceti letým zpožděním. Pak se usmívat přestal. "Ten taky dopadl." Střih

Do záběru se dostal muž, který vyprávěl legrační příhodu a dobře tak bavil lidi okolo sebe. Smál se i dědeček v současnosti. Mě připadalo, že sleduji sám sebe za dvacet let. Alespoň tak nějak si sebe představuji. S nalitým pivem před sebou, mávaje cigaretou v ruce a rozmáchlými gesty bavit společnost. Prostě takový oblíbený klaun. Třídní šašek. Snad mi dědeček četl myšlenky, protože řekl: "To je Vojta. To byl takový náš klaun. Chlap pro každou legraci." Pak se usmívat přestal. "Tři roky na to se oběsil. Vidíš tu ženskou vedle něho? Měl s ní nějaký techtle mechtle a rozvedl se svojí ženou. Ona se pak na něho ale vykašlala. Tak ho našli na chatě viset pod dubem," řekl dědeček s povzdechem. Z videa se ozval huronský smích. Bavič se podíval do kamery. Klaunovy slzy. ?Střih

Na obrazovce se objevil muž s černou kravatou a bílou košilí, pod kterou se rýsoval nátělník, jako se to tehdy nosilo. "Kdo to je?" zeptal jsem se. Dědeček se neusmál a řekl: "To jsem přeci já," a smutně hleděl na sebe samého. Dvacet pět let zpátky. Fascinovaně jsem hleděl na dědečka takového, jakého ho neznám. Nebo spíše nepamatuji. Všímal jsem si barvy jeho vlasů. Nebyly šedivé. Všímal jsem si jeho tváře. Nebyla vrásčitá. Díval jsem se do jeho očí. Smál se jimi. "Tohle je natočené na mojí oslavě. Ten den mi bylo přesně padesát," řekl mi dědeček. ?Střih

Oslava skončila a místo ní se na obrazovku dostala nějaká zábavná show, kterou si na kazetu nahrál dědeček společně s babičkou, když ještě žila. Chvilku jsme mlčky seděli a koukali na holohlavého pána, co s velkým nasazením stepoval.

"Tak děkuji, že jsi se zastavil a pomohl mi," řekl dědeček.

"Nemusíš mi děkovat, já to udělal rád," odpověděl jsem.

"Ale zbytečně jsem tě zdržoval," řekl dědeček omluvně a podíval se na hodiny. Podíval jsem se také.

"Nebude ti vadit, když si udělám to kafe? Chceš taky?"

"Jasně," řekl dědeček překvapeně a s radostí. "Ale copak nespěcháš?"

"Já už nikam spěchat nebudu." ?Konec

?