Těžká křivda

Tak jsem si minulý týden zašel na pivko s kamarádem Jardou, se kterým jsem dlouhých devět let navštěvoval základní školu a později i jeden semestr vysoké školy, než mi bylo doporučeno, abych se akademické půdě obloukem vyhýbal...  

Cestou do hospůdky jsem si v duchu říkal, jak je Jarda dobrej kluk. Kéž by měl každý člověk takového kamaráda, jakého mám já. V životě to kolikrát stojí za prd, ale vše se snáší lépe, když máte spřízněnou duši, se kterou si sednete u pivka a všechno to proberete horem a dolem.

Seděli jsme, popíjeli a vzpomínali na dětská léta. Je úsměvné, že věci, které jsme v minulosti považovali za důležité, se teď jeví tak malicherně. V jednu chvíli se mi vybavila historka a musel jsem přemáhat smích, abych nevyprskl nepolknuté pivo na stůl.

"Pamatuješ, jak jsme se školní družinou chodili do parku na hřiště?" zeptal jsem se Jardy, a ten již s úsměvem přikyvoval. "Tenkrát jsme tam hráli tu hru na rybičky a rybáře, pamatuješ?" a Jarda už se smál hlasitě, protože moc dobře věděl, kam tím mířím.

"Myslíš, jak mě pak celý den hledala policie?" přesvědčoval se ještě, ale výbuch mého smíchu dal najevo, že myslíme totéž.

"Přesně," vykuckal jsem ze sebe v záchvatu smíchu. "Já byl tenkrát rybář a chytil jsem tě, ale ty jsi se mi vytrhl a tvrdil jsi družinářce, že jsem se tě ani nedotkl. Pak jsme tam na sebe řvali a ty jsi to neunesl a utekl jsi pryč z parku".

Tenkrát z toho byl docela průser. Učitelky byly dosti vystresované a vše se ještě umocnilo, když si nic netušící Jardovi rodiče přišli do družiny vyzvednout synka, který se ještě nacházel mimo ústav. Družinářky se pokusily uchýlit ke lsti a přesvědčovaly zmatené rodiče, že žádného syna nikdy neměli. Tuto lež však Jardův otec prokoukl a volal: "To není možné! Proč bychom tedy navštěvovali třídní schůze? No proč?"

Na Jardovu matku přišly mdloby. Ztěžka dosedla na lavičku a sípavě zašeptala: "Chcete mi snad říct, že mé jediné, takřka normální dítě se právě teď potuluje samo v okolí borské věznice?"

"To není vůbec jisté," pravila zamyšleně paní družinářka, "mohlo ho třeba přejet auto."

Auto Jardu nepřejelo, nýbrž přivezlo. Nějaký čas potom byl Jarda na škole za velikého frajera, jelikož minimálně polovina ústavu viděla, jak Jarda vystupuje z policejního vozu a za doprovodu dvou statných policistů míří do školní družiny. Je to rebel, vzdychaly dívky.

Jarda se pomalu napil z půllitru, otřel si pěnu z pod nosu. Pak pevným hlasem řekl: "Nechytil".

"Cože?"

"Nechytil jsi mě," zopakoval Jarda.

"Vždyť i učitelka říkala, že chytil,"

"Ta byla blbá a slepá k tomu."

"Ale to víš, že jsem tě chytil! Všichni to viděli," oponoval jsem

"Ani ses mě nedotkl," řekl Jarda.

"Co kecáš, vždyť to bylo úplně jasný!" začala mi docházet trpělivost. A Jardovi taky.

"Tys byl vždycky taková malá svině. Tenkrát sis to celý vymyslel," řekl a přitom na mě cenil zuby. To už jsem ale nevydržel a chytil jsem Jardu pod krkem. Cloumal jsem s ním a řval na něj z plných plic, že jsem ho tenkrát jasně chytil, a že ne náhodou jsem v současnosti držitelem platné povolenky k rybolovu, že už tenkrát to ve mně bylo. Jarda však při tom cloumání nahmatal na stole půllitr a snažil se mě s ním zasáhnout do hlavy. To už jsme kolem sebe zpřevrhali několik židlí a vylili piva přísedících lidí, kterým, mohu-li soudit podle jejich hlasů, se to příliš nelíbilo.

Netrvalo dlouho a přihnal se k nám pan hospodský. Chlap jako hora a dobrých sto dvacet kilo živé váhy mne trošku uklidnilo. Odtrhl nás od sebe a já mu vysvětloval, jak se věci mají, ale pan hospodský asi nikdy rybičky a rybáře nehrál a řekl, že je mu úplně u prdele, jestli jsem toho druhýho magora chytil. Na to se mu Jarda vytrhl ze sevření, vlepil mu facku a zařval: "Nechytil!", načež utekl z hospody směrem k borské věznici a mě zanechal na místě činu i s jeho neuhrazeným účtem, dalším účtem za rozbité sklo a plačícím hospodským.

Cestou z hospůdky jsem si říkal, že si člověk musí lépe vybírat kamarády, se kterými posedí u piva. To aby chmelomok příliš nezhořknul a měl správný říz. Abych však Jardu jen nehanil a trošičku tak přispěl i na jeho obranu, je třeba říct, že jsem ho tenkrát fakt nechytil...