Bylo mi šest let, když jsem na vánoce pod stromečkem našel, kromě i jiných věcí, plavky. Oukej, říkal jsem si, asi se ježíšek spletl, protože já se ho v dopise o žádný pitomý plavky neprosil. Ale nespletl se.
O ty plavky ho poprosila moje maminka, která mne ve škole zapsala na kurzy plavání. Z počátku jsem proti této informaci neměl žádné námitky. Představoval jsem si, že se místo školy budu chodit koupat, a to mi celkem vyhovovalo, navíc se naučím plavat, což je super. Později se ukázalo, že škole se nevyhnu, jelikož kurzy začínaly až po obědě, když už jsem byl v družině, takže zatímco všichni kamarádi si šli hrát do parku, já se zařadil mezi ostatní ubožáky, kteří již byli připraveni k pochodu smrti.
Tehdy jsem ještě o žádných pochodech smrti nevěděl, ale dnes, když na to vzpomínám, se tomuto srovnání nemohu ubránit. Z družiny k bazénu to bylo dobrých pět zastávek tramvají, ale jelikož jsme byli rozjívení parchanti, odmítaly s námi paní družinářky jezdit v MHD a my tak museli šlapat pěšky. Pěkně v lednu, s fialovými rty, jsme si to štrádovali po městě. Samozřejmě, že na koupání už v tu chvíli nikdo nemyslel, zvlášť, když v tom bazéně, kam jsme mířili, byla vždy skutečně studená voda.
Znáte takový ten pocit, když máte třeba trému, nebo jste nervózní? Nebo, když se třeba bojíte? Takové to hnusné "šimrání" v žaludku. Nevím, jak vy, ale já ještě pociťuji takové brnění v tříslech. Prostě, tenhle pocit mám pokaždé, když ucítím chlór. To mi zůstalo odmala, ačkoliv se již dávno bazénů nebojím, ale někde vzadu v mozku to je. Ten klasický smrad, když družinářky otevřely dveře a hnaly nás do prostorů plaveckého areálu. Nejdřív jsme museli čekat, než nám byli dány klíče k šatnám. Nabaleni v zimních bundách jsme se zanedlouho koupali ve vlastním potu. Poté jsme byli odvedeni k šatnám, kde nám bylo nařízeno, aby jsme se rychle převlékli do plavek. Úplně nejhorší bylo, že jsme se převlíkali všichni společně, holky i kluci v jedné místnosti. Dnes už bych z toho asi takovou vědu nedělal, ba naopak.... Ale tehdy mi bylo strašně do breku, jak jsem se styděl. No, a pak už to bylo zase z vedra do zimy. Ze šaten ke studenému bazénu.
Ten bazén měl na délku 25 metrů, ale mě tenkrát připadal obrovský. Mě nezajímalo, že největší hloubka je kolem dvou metrů, pro mě to byl zkrátka Mariánský příkop. Ani nechápu, jestli mě ta informace o dvou metrech měla uklidnit. Ježiš, vždyť já mám metr dvacet, říkal jsem si, jestli se dotknu dna, tak je nademnou skoro metr vody! Tak jaký "jenom" dva metry hloubka! Mezi spolužáky jsem vyvolal paniku, když jsem začal řvát, že všichni umřeme, že se všichni utopíme. Družinářky měly plné ruce práce, aby nás uklidnily. To už se na scéně objevili dvě plavčice, které nás měli učit plavat.
Nešlo mi do hlavy, proč ta jedna má v ruce takové dlouhé dřevěné bidlo. Záhy jsem pochopil. První lekce, které se nám dostalo, se zakládala na překonání strachu z vody. Toho se docílilo tak, že jsme se jeden po druhém stavěli na skokanské bloky a paní plavčice nás přetáhla tím bidlem po zádech a schodila do vody. Nad každým takovým nešťastlivcem se pak zavřela voda, nad kterou zůstaly jen kmitající ruce. K těmto rukám pak paní plavčice přesunula ono bidlo, nástroj ďábla, a doufala, že malý skoro utopenec, nyní již neznalý strachu z vody, se zachytí, jinak by musela pro něho skočit, a to by si zmáčela bílé tričko s nápisem "Plavčík".
A tak jeden po druhém jsme padali do té ledárny. Jako když koukáte na válečný film. Na kraji vykopané jámy klečí člověk. Zezadu přijde smrtka, místo nabroušené kosy nabitá pistole, místo nabité pistole dřevěné bidlo. Prásk. A jsi tam.
Pepík, který byl přede mnou, a který měl nepřekonatelný strach z vody, přišel se zajímavou taktikou. Snažil se, namísto do vody, přistát na břehu, po kterém se nesmí běhat, jak známo. To mu vyšlo doslova z poloviny, jelikož na břeh dopadl opravdu jen horní polovinou těla. Pohled na uřvaného Pepíka, s vylomeným mléčným zubem, mé odvaze příliš nepřidal. A to už jsem stál na bloku. Sledoval jsem, jak se plavčice připravuje zasáhnout má záda.
Znáte takový ten pocit, když máte třeba trému, nebo jste nervózní? Nebo, když se třeba bojíte? Takové to hnusné "šimrání" v žaludku. No, zkrátka, ve chvíli, kdy se bidlo dotklo mých zad, jsem se posral. Sotva jsem dopadl do vody, vytvořil se kolem mne podivný zákal. To vyvedlo plavčici z rovnováhy a málem mne nechala utopit ve vlastních.... Naštěstí se brzy vzpamatovala a vytáhla mne. Velký bazén jsem vyřadil z provozu. Spolužáci propukli v jásot. Všichni se ke mě hnali a plácali mne po zádech. Největší lotr a šikanátor mi děkoval a dokonce se zavázal, že mi již nikdy nevezme svačinu. Zatímco plavčice klečeli na kraji bazénu, polykali slzy a hleděli do kalných vod, my šli do dětského brouzdaliště, kde je neskutečně příjemná a teplá voda, s hloubkou pěkně do pasu. Holky, kterým jsem se styděl ukázat pinďoura, za mnou chodily a děkovaly mi, že jsem je zachránil před utopením. Stal jsem se hrdinou a přitom stačilo tak málo.
Ani doma, když tatínek zaplatil vypuštění, vyčištění a napuštění bazénu, mi nikdo nic nevyčítal. Naopak, stala se z toho známá story, která se vypravuje v rodinném kruhu dodnes. Jsem přesvědčen, že až se letos znovu sejdeme u štědrovečerní večeře, vzpomeneme dne, kdy se Daneček posral na Radbuze ( tak se tomu bazénu říká ).
