Pravda bolí

Tak třeba já osobně jsem zastáncem a tradičním uživatelem lži. Nač si kazit život zbytečnou a hloupou pravdou, když si můžeme všechno tak krásně nalhávat a užívat pohody?

Zrovna nedávno se mi stala příhoda, která se po celou dobu jevila tak příznivě, ale ze které nakonec pravda udělala jen kyselý úšklebek. To bylo tak:

Jednou za čas vycítím, že nadešla doba pro nákup nového šatstva. Letitá trička děravá jak ementál je třeba vyměnit za ta s módním střihem. Kalhoty, jež se záhadně a s železnou pravidelností zužují v pase, vystřídám za větší model. Ponožky, ze kterých ledabyle vykukují palce, chodidla, paty a kotníky je třeba vyměnit za... Ty se vlastně ještě nosit dají, vždyť do bot mi stejně nikdo nevidí a v sandálech nebudí rozruch okolí.

Vydal jsem se tedy jednoho dne do vyhlášeného módního butiku. Při pohledu na ceny jsem se vydal do ne příliš známého second handu. Nakonec jsem skončil u takového toho zeleného kontejneru, kam nosí hodní lidé oblečení pro potřebné. To byste nevěřili, kolik dobré muziky se dá pořídit zadarmo. Jen musí být člověk obratný, aby dosáhl i na ty nejlepší kousky ze dna kontejneru. Kdo mohl odložit tak krásný kožený kabát? pomyslel jsem si. Vždyť má jen dvě záplaty! I slušivé botky ozdobily mé běhy. Pravda, byly obě levé, ale jelikož byly o tři čísla větší, netlačily. Módní slaměný klobouk s velkým nápisem Gambrinus pak dodal mé postavě na vážnosti. Mezi kontejnery na sklo a plasty jsem se oděl do nového outfitu a vydal se na cestu k domovu.

Korzoval jsem si v poklidu ulicí a nesl se jako pán. Kdykoliv jsem se s někým potkal, klepl jsem po vzoru filmových hvězd do klobouku a lehce se uklonil. Lidé mi většinou dělali na ulici místo a přecházeli na protější chodník. Nepřehnal jsi to, Danieli, s tím outfitem? řekl jsem si sám pro sebe. Vždyť ti dobří lidé se mohou ve svých smradlavých hadrech cítit zahanbeně. 

"Hůhů hůhů", ozvalo se odněkud, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. A za chvilku znovu: "Hůhů hůhů,". To už jsem si povytáhl klobouk do čela a rozhlížel se po okolí, odkud tajemný zvuk pochází. Při třetím zahoukání jsem se podíval do okna budovy, kterou jsem měl po levici. Stála v něm mladá dívka a když se naše pohledy střetly, zamávala. Nejdřív jsem si myslel, že si mě s někým spletla, ale ona se stále usmívala a mávala na mě. Tak jsem jí také zamával a ona radostně zatleskala a začala cosi pokřikovat za sebe do místnosti. 

Najednou se v okně objevily další dvě dívky. A za chvilku už jich tam bylo pět a za další minutku jich bylo dobrých dvacet. Všechny se na mě usmívaly a dělaly takové ty cukrbliky a pískaly na mě. Člověk už ani nemůže jít v klidu po ulici, aniž by o něj nezačaly usilovat chtivé slečny, pomyslel jsem si. Nejspíš se jedná o nějaké dívčí gymnázium nebo učiliště švadlenek, napadlo mě. Uvažoval jsem, že by si ze mne mohly třeba jen utahovat, ale tuto možnost jsem okamžitě zavrhl. Taky proč by měly? Vždyť se poměrně úspěšně dá tvrdit, že jsem muž a navíc v nejlepších letech. Všechny takový ty důležitý věci mám na správných místech a některé i relativně funkční. Vždyť já jsem vlastně solidní kocour!

A tak jsem jim to laškování začal oplácet, mával jsem jim a docela jsem se i předváděl, což se jim evidentně zamlouvalo. V jednu chvíli jsem nasadil i obtížný moonwalk z repertoáru Michaela Jacksona, ale jen popředu, páč já se bojím couvat. A když jsem si pak pročísl kštici jako John Travolta v Horečce sobotní noci, ozvalo se z oken táhlé Ááááách. Jedna z dívek načtrtla do vzduchu srdíčko a druhá mi rovnou poslala vzdušný polibek. Kolemjdoucí lidé zastavovali a sledovali toto povedené divadlo.

Škoda, že mě začal tlačit čas a já se musel pomalu loučit. Vracel jsem do oken vzdušné polibky a ještě se několikrát otočil a zamával, než jsem zašel za roh do ulice, která kolmo navazovala na tuto. Cestou, ještě s úsměvem na rtech, jsem míjel vstupní bránu do dívčího gymnázia, jak jsem se původně domníval. Bohužel, na vratech visela bílá cedule s černým nápisem, který hlásal, že se jedná o budovu ústavu pro choromyslné ženy. Tak je to tedy. Byl jsem oklamán. Za chůze jsem měl čas přemýšlet. Mělo mě to napadnout už když jsem viděl ty jejich bílé "školní" uniformy s tím zavazováním za krkem. A navíc ty mříže v oknech... Ale na tom vlastně vůbec nesejde. Podstatné je, že chlapcům jsem v hospodě u piva řekl, že se jednalo o dívčí koleje určené pro studentky lékařské fakulty. K čemu by jim byla pravda...