Pane rozhodčí, Vy vole, co to pískáte?

Fotbalovým rozhodčím jsem se stal díky mému tatínkovi, který si jednoho dne povšiml, že český fotbal je korupcí přetékající žumpa, a že by tedy bylo chybou jen nečinně přihlížet a nepřivydělat si nějakou tu tisícovku k dobru.

Snad jako by to bylo včera. Tak dobře si pamatuji ten den. Tou dobou jsem zrovna studoval poslední semestr lékařské fakulty, když mi otec u nedělních vuřtů s cibulí oznámil, že studia zanechám a pořídím si licenci, kterou vydává fotbalová asociace ČR pro fotbalové rozhodčí. V první chvíli jsem si dovolil trochu protestovat, ale otec mě umlčel pádnými argumenty. Tvrdil, že vyndáváním slepých střev ještě nikdo nezbohatl, kdežto ve fotbale se točí hromady peněz, pro které stačí jen natáhnout ruku.

Jednoho dne mne tatínek doprovodil na vlak, který následně uháněl směrem ku Praze, kde se v sídle fotbalové asociace konaly prověrky z teorie a fyzické připravenosti. Zisk licence mi výrazně usnadnila skutečnost, že jsem byl jediným žadatelem. Nevěřili byste, jak málo lidí se touží stát fotbalovým rozhodčím a nechat si o víkendech sprostě nadávat od cizích lidí, kteří sice nikdy žádné utkání neřídili, ale uměli by to lépe. Každopádně, ze mě se stal rozhodčí a měl jsem na to papíry.

Samozřejmě mi ze začátku byla přidělována utkání těch nejnižších soutěží. Začít se musí od píky a do ligy, kde se podle tatínka točí miliardy, se člověk nedostane ze dne na den. Ba ne, člověk se tam musí poctivě vypískat. Před prvním utkáním jsem měl děsný strach. Ono totiž čím nižší soutěž, tím více emocí. Při takových utkáních se považuje za úspěch, když vás po zápase nikdo neinzultuje. Vyprávěl mi kolega, že jednou seděl takhle v nějaké vesnici v šatně určené pro rozhodčí, před níž byl srocený dav nepříčetných lidí, kteří bušili a kopali do dveří a při tom křičeli: "Vylez ty svině! Vylez, ať ti ten tvůj ksicht můžem rozmlátit!"

"To víš," chlácholil jsem ho. "Ne vždy se utkání vydaří podle představ."

"No jo," povídá mi. "Ale tohle bylo ještě před zápasem!"

A najednou jsem v té šatně seděl konečně i já. Nikdo mi do dveří nemlátil a já se tedy v klidu převlékal. Odvahu jsem si dodával vzpomínáním na mého dědečka, který je v naší rodině považován za hrdinu od té doby, kdy se za vlády komunistů vytratil v noci ze svého bytu a skryt pod rouškou tmy pak s pomocí party škodováků nedaleko plzeňského náměstí Republiky postavil sochu Svobody, konkrétně Ludvíka. Ve zbývajícím čase jsem si ještě jednou pročetl pravidla kopané a bibli. Pro jistotu jsem ještě trošku zalistoval koránem. Člověk nikdy neví. Za to během utkání se člověk dozví spoustu věcí. Třeba že je debil, idiot, kretén a navíc ještě slepej. A to jsem vyjmenoval ty jemnější výrazy. Též mi bylo několikrát doporučeno, abych svoji píšťalku zasunul na opačný konec trávicí soustavy. Což o to, pískat by se tak jistě dalo, ale bylo by to značně nepohodlné.

Můj první zápas nakonec skončil remízou, takže nasraní byli úplně všichni. Já se však domů nesl jako pán, jelikož mne v kapse hřálo rovných čtyřista korun, které jsem dostal jako odměnu od fotbalové asociace. Otec mé nadšení nesdílel. Bryskně spočítal, že kdybych rozhodoval jeden zápas v sobotu a jeden v neděli, budu mít na konci měsíce pouhé čtyři tisíce korun. Po maminčině korekci se pak dobral i správného výsledku, což ho ještě více zarmoutilo, až se chudák musel opít.

Jak má kariéra fotbalového rozhodčího náhle začala, tak i skončila. Stalo se tak při vyhroceném utkání o postup do třetí třídy skupiny C mezi domácími Mokroušemi a hostujícími Havelkovicemi. Domácí vstoupili do utkání dobře a podařilo se jim v krátkém čase vstřelit vedoucí branku. Následně dobývali svatyni hostí, ale další branku se jim vsítit nedařilo. Hostům stačila k postupu remíza a hrozili především z brejků. V úplném závěru utkání, když už jsem se díval po hodinkách a chystal se k ukončení zápasu, se hostující hráč uvolnil a pronásledován jedním hráčem domácích se řítil do pokutového území Mokroušů. 

Tu přišla od pronásledujícího hráče takzvaná kosa a hostující útočník se svalil na trávník, kde se převaloval a řval bolestí. Z mého pohledu naprosto jasný faul. Dal jsem si píšťalku do pusy a chystal se odpískat penaltu, ale než jsem tak stačil udělat, obestoupili mě hráči obou družstev a řvali na mě. Jedni volali, že penalta se v žádném případě pískat nemůže a že ležící hráč je odporný simulant. Ti druzí poukazovali na holenní kost faulovaného hráče, která, dle jejich slov, byla zhruba uprostřed podivně ohnutá do pravého úhlu a volali sanitku. Mezi fanoušky obou táborů došlo k rozmíšce a pořadatelům se situace začala vymykat z rukou. Rozhodnutí odpískat penaltu ve mně uzrálo, když faulovaný hráč začal ztrácet vědomí. Písknul jsem a ukázal na penaltový puntík. A najednou vypadlo na stadionu umělé osvětlení a byla tma, což mě trošku překvapilo, protože se hrálo jen chvilku po obědě a na stadionu navíc žádné umělé osvětlení nebylo.

V nemocnici, kde jsem se probral, mi pan doktor řekl, že je normální mít po tak tvrdém direktu výpadky paměti. Dokázal jsem si ale vzpomenout na toho faulovaného chudáka a zeptal jsem se doktora, zda k nim byl ze stejného utkání dovezen i jeden hráč.

"Ano," pokýval pan doktor hlavou. "Jeli jste spolu v jedné sanitce."

"A jak mu je? Bude ještě moct hrát fotbal?" zeptal jsem se starostlivě.

Pan doktor si odfrkl a pak smutně pravil: "Ten už je doma. Simulant jeden."

Tento článek bych rád věnoval všem chudákům, kteří se z nějakých šílených pohnutek rozhodli stát fotbalovými rozhodčími a nechávají si víkend co víkend sprostě nadávat od úplně cizích lidí, kteří si po zaplacení dvaceti korun vstupného léčí své mindráčky.

P.S. - Na Youtube jsou videa od jednoho hluchého pána, který umí odezírat ze rtů a dabuje fotbalová videa. Je to celkem zajímavé, ale ne moc překvapivé...