Nezbývá než se rozloučit

Čas nejde zastavit ani vrátit zpět, to je jisté. V životě lidském tak nastávají situace, které můžeme oplakávat, můžeme se nad nimi vztekat, ale toť asi vše.

A stalo se tedy, že má milovaná, věrná parťačka, která vždy dokázala podržet, odešla. Po předlouhých dvaceti letech. Včera jsem ji ještě s láskou poplácal po kapotě, pak vydechla naposledy. Bordová Felicie, zkráceně Feli.

V dobách, kdy jsem měl těsně po získání řidičského oprávnění, jsme se seznámili. Vlastně nás seznámili moji rodiče, kteří mi jiné auto odmítali zapůjčit. A byla to láska na první pohled. Díky Feli jsem se stal kápem místního gangu, který terorizoval okolí pod názvem Splašená jízda. Tehdejší členové Splašené jízdy ještě nepřesedlali ze svých horských kol do vyhřátých sedaček motorových vozidel, tedy až na mě, tudíž můj respekt prakticky přes noc dosáhl úrovně superstar.

Jistě to všichni znáte. My, Splašeňáci, jsme se poflakovali na parkovišti za obchodem, kouřili cigarety a popíjeli z lahví, které byly schovány v papírových pytlících, takže si můžete sami vymyslet, co v nich bylo. Samozřejmě jsme byli občas hluční, takže vedoucí obchodu vzal vždycky koště a vyháněl nás z parkoviště, abychom nerušili zákazníky při nakupování. My naskákali do auta a pneumatiky zahvízdaly. Z okýnka jsme se vedoucímu posmívali a ukazovali mu zdvižené prsteníčky, to aby věděl, že jsme svobodní. Vždy, když nás takhle odehnal, si odplivl na zem a řekl si pro sebe: "Tuhle Splašenou jízdu, tu nám byl čert dlužnej," a vrátil se do obchodu obírat zákazníky. My se pak přemístili pod most, kde jsme sprejovali různá hesla a hanbaté obrázky. Tedy, my jsme na sprej neměli, ale kluci přinesli ze školy pár kříd, což bohatě stačilo. Většinou do prvního deště.

Má cena se samozřejmě navýšila i u opačného pohlaví. Mucholapka na ženský, tahle bordová Feli. Babolapka. Stačilo si vzít boty na pořádném podpatku, kožené kalhoty a bundu s drsným obrázkem našeho gangu na zádech, tužidlem omaštěné vlasy si vyhnat do vlny, kterou pak sčesat směrem dozadu, fešácké tmavé brýle a dupnout na plynový pedál. Ta, která nestačila uskočit, se přilepila na čelní sklo a já si jí pyšně odvezl na vyhlídku nad Plzní. A tam, když se sklopily sedačky... No, k tomu vlastně nikdy nedošlo, ale chtěl jsem říct, že Feli byla i docela prostorná. 

Časem jsem si osedlal novějšího oře, ale na Feli jsem nezanevřel. Jako rybář samotář navštěvuji odlehlá místa u našich vod. Vyhledávám samotu. Místa, kde se nenachází mnoho rybářů mají však jeden společný rys - špatná nebo vůbec žádná příjezdová cesta. Kde se Ford, Renault či Mazda odmítali posunout, tam si Feli vyjela s úsměvem na rt... Na nárazníku. A jak si tiše předla, jako kočička! A těch ryb, kolik jsem s ní od vody odvezl! Ano, jakoby to bylo včera... Obě dvě ryby mám jak před očima. Pravda, jednu z nich chytil kamarád, a tu druhou jsem si dokonce vymyslel, ale na mých výpravách mě Feli nikdy nenechala ve štychu.

Tak, a teď je konec. Rozhodli jsme se, že již na STK nepojedeme, jelikož by to bylo v našem věku ponižující. Nezbývá, než se rozloučit. Splašená jízda skončila.