Ležím. Nemohu spát. Slyším ji, je všude. Ona se mi vysmívá! Dělá to tak pokaždé. Ráno jí podříznu, svini. Rozsekám jí, jako už tolikrát. Teď chci spát. Nemůžu. Slyším jí růst. Zelená rakovina chalupaření. Tráva.
Každé dva týdny se to opakuje. V sobotu ráno vstanu, spolknu prášek na alergii, obléknu montérky, zkontroluji benzín v sekačce a ranní opar prořízne nepříjemný a ne zrovna jemný zvuk červené Mountfieldky. Když je hotovo, stoupnu si na balkon a s cigaretou drsně zasazenou v koutku úst si prohlížím bitevní pole. Vychutnávám si slastný pocit vítězství. Ale já jí slyším. Vysmívá se mi. "Užij si to frajere," promlouvá ke mně, "až se příště vrátíš, už tu na tebe budu čekat."
Raději balím prut a jdu dolů k řece. Šílený přístup k vodě je daň za naprostou samotu. Když konečně sešplhám ze skály, zpozoruji, že s tou samotou to nebude tak jednoduché. V jediné chatě, jež stojí na břehu tohoto úseku řeky, je živo. Kdy naposled jsem tu někoho viděl? Už ani nevím. Každopádně měním plány a místo ke skále si sedám k jezu, aniž bych tušil, že jsem z chaty sledován jedním párem očí.
Slunce pálí, je až nechutné vedro. Nahazuji nástrahy pod hladinu, sedám si až k vodě a nohy spouštím pod břeh a chladím si je v řece, která je zakalená po předchozích deštích. Zbytek těla chladím pivem z plechovek, což jak jsem bohužel zjistil, je jediné pití, které jsem si z domova vzal. Vodu jsem nechal v chatě a škrábat se pro ní zpátky do kopce nehodlám, prostě to nějak vydržím. Ale to slunce mě přímo upaluje. Možná bych alkohol neměl pít.
"Dobrý den," ozvalo se zamnou a já leknutím nadskočil. Koukám do očí asi desetiletého chlapce.
"Nazdar," řekl jsem trošku bručivě, protože jsem tušil, že mám po klidu.
"Chytil jste už něco?" ptá se chlapec, stejně jako každý jiný člověk, co náhodou natrefí na rybáře, a já mám sto chutí odpovědět tak, jako vždy, totiž že jsem až doteď chytil pouze kapavku, ale vycítil jsem, že tohle se teď zrovna nehodí.
"Zatím nic," odpovídám mu, "asi jsou nějaký přežraný," vymlouvám se.
"Můžu si k vám sednout?" zeptal se, což na mne udělalo dojem, protože děti se většinou neptají. Prostě si sednou a pak každou minutu někam běhají, dupou a křičí.
"Jestli chceš...," řekl jsem mu a při tom jsem si ho pořádně prohlédl. Hnědé rozcuchané vlasy, odřená kolena a v očích takový záblesk šibalství. Tohle bude asi pěkný číslo! "Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se a otevřel si další pivko.
"Ondra"
"Pěkný vedro, viď?"
"Ani ne," odpověděl a já si v duchu řekl, že v jeho věku mi taky spousta věcí nevadila.
Tak jsme tak spolu seděli a čas ubíhal. Občas jsme prohodili pár slov, ale většinu času jsme se věnovali lovu. Ondra se hodně zajímal a já měl radost, že ho můžu přiučit různým věcem z oblasti rybolovu. Podařilo se nám ulovit několik ryb a já Ondrovi ukazoval, jak pozná plotici od oukleje, tlouště od jesena, cejna od karase a podobně. Ukazoval jsem mu třpytky k lovu dravců. Gumové rybičky, které za pomoci cukavých pohybů prutem jakoby ve vodě ožívají. Jemné splávky, čihátka, velké splávky na štiky a sumce. Prostě jsem ho zasvěcoval do tajů rybařiny. A pak mi to došlo. Možná to bylo tím pivem, možná přímým sluncem, možná obojím, ale já si uvědomil, že jsem strejda Prošek! Ano, já jsem tím převozníkem od Berounky!
Otevřu další pivko a zapálím cigaretu. Takhle vypadá strejda Prošek. Pak se otočím k Ondrovi a povídám: "Hele, mladej, chceš si to taky zkusit?" ?(mladej, tak by to jistě strejda Prošek řekl.)
?"Děkuji, ale já ještě nesmím kouřit.
"Ale já myslel chytání! Tumáš, vezmi si prut," a Ondra ho přebírá. Dávám mu rady ohledně nahazování a případném záseku a zdolávání. Chlapec má talent, to se musí nechat a já stál nad ním a hlasitě komentoval jeho počínání a ryby které ulovil: "Podívejte, to je koncert, jako Kubelík! Toto je prosím stříbrný tloušť s červeným kormidlem u prdelky. Elegantní parma a její světácké vousy. Břichatá plotice z břichaté tůně. Proudník z prudkého proudu." Pak už se mi motala hlava tak, že jsem si musel sednout.
Docela jsem si Ondru oblíbil, a tak mě napadlo, že mu prázdniny ještě trošku vylepším. Třeba nějakou strašidelnou historkou! V hlavě se mi promítaly knížky, které jsem nedávno dočetl. Stephen King a jeho horor TO, jsem po krátké úvaze zavrhl. To byla silná káva. Ale co třeba Sir Doyle a jeho Pes baskervillský? To zas tak strašidelné nebylo, to by Ondra mohl zvládnout. Tak jsem se dal do vyprávění...
"Hele, mladej, už jsi slyšel o tom přízraku co tu řádí?" začal jsem nenápadně a Ondra řekl, že neslyšel. Tak jsem mu převyprávěl Psa baskervillského, ale trošku upraveně. V mém podání se příběh hemžil skřety, Nazghúly, čaroději. Byl tam také jeden golem a drak. No prostě šílený trhák!
Slunce již bylo za obzorem, když jsem dovyprávěl. Ondra seděl s pusou dokořán. "Tak já už budu muset jít, pane." Podíval jsem se na něj a řekl mu: "Dobře, chlapče, ale nezapomeň, je sedmý úplněk roku!"
"No a?" zeptal se. S vážnou tváří jsem zašeptal: "To je čas Baskervilla! Ať se stane cokoliv, ať uslyšíš cokoliv, neotáčej se a jdi přímo domů!"
Smál jsem se, když jsem viděl, jak jde strnule a ostražitě domů. A mě už se taky chtělo. Byl jsem vyprahlý, bolela a motala se mi hlava. Rychle jsem sbalil věci a vydal se těžkou a nepříjemnou cestou k chatě. Lesík, kterým jsem šel, se halil ve tmě, jen mezi větvemi se občas proplížil svit úplňku. Zrovna jsem oddychoval, když křoví, kousek ode mne, se hlasitě zachvělo. Asi nějaký zajíc, napadlo mne. Pak do ticha z křoví prorazilo dlouhé a táhlé, hrdelní zavytí. Nohy mi zkameněly a já nebyl schopen pohybu. Ozvalo se další zavytí a mé nohy a útroby povolily. Rozeběhl jsem se do kopce tak rychle, až mi švihající větve v cestě roztrhli tvář.
Zastavil jsem se a otíral si krev. Přemýšlel jsem, co udělám se znečištěnými kalhotami, ale v tu chvíli jsem zpozoroval zvláštní postavu, která šla z kopce proti mě. Zrovna prošla místem, kde na ní na delší dobu spočinul svit měsíce a já rozpoznal příchozího. Byl to klaun. Měl bílou, napudrovanou tvář, dva chomáče zelených vlasů po straně lebky, žlutý oblek, na kterém do tmy zářili oranžové bambule a v rukou nesl svazek nafukovacích balónků. Ačkoliv měl klasické a velké klaunské boty, nevydal jediný zvuk při pohybu. Klaun došel až ke mě a beze slova mi podal jeden balónek. Vzal jsem si ho. Balónek se v mírném vánku pomalu otáčel a já si všiml, že je na něm nápis. Málem se mi rozskočila hlava, když jsem přečet celý nápis. Stálo tam: "Strejda Prošek zdraví posránka!" Neschopen říct jediné slovo jsem se podíval do tváře klauna. Teprve nyní jsem si všiml, že jeho pravá tvář je odtržena od hlavy a visí jen za kousíčky masa na spodní čelisti. "To mi uděal en pejfek," řekl mezi vzlyky. V místě, kde měl mít pravé oko, zela jen temná jamka, ze které se nyní začali nořit červy a dopadali na jeho žlutý oblek. Pustil jsem balónek s pozdravem od strejdy Proška, odstrčil TO a utíkal k chatě. Padal jsem a zase se zvedal, nevšímaje si rozbitých a zkrvácených kolenou.
Vyběhl jsem z lesa na louku. Po ní je to ještě zhruba 200 metrů do chaty. Všiml jsem si, že přede mnou běží dvě maličké postavy, jakoby dětské. První jsem předběhl a všiml si zeleného pláště, vepředu spojeného zlatou sponou. Tato postava měla na zádech batoh a k němu připevněnou pánvičku. Doběhl jsem ke druhé postavě a ta na mne promluvila: "Pomoc nám, Skuruti ze Železného pasu nám jsou v patách. Přišli jsme o Gandalfa!" Podkopl jsem Frodovi nohy a zakřičel: "Nasrat! Neměli jste si ten prsten brát!" Dobíhal jsem zrovna ke dveřím do chaty, když se krajinou rozléhaly zoufalé výkřiky, které dokážou vytvořit jen hobiti, když jejich těla jsou zaživa porcována.
Sáhnul jsem po klice, když se dveře sami otevřeli. Uvnitř chaty svítilo světlo a já tak viděl jen obrys vysoké postavy ve dveřích. Vysoký muž se špičatým kloboukem, dlouhý plnovous, plášť až na zem. Jeho hlava se ke mne naklonila a řekl: "Odebírám Nebelvíru deset bodů!" Pak mne jeho ruka chytla za rameno a vtáhla dovnitř chaty. Držel mne proti sobě na délku paže a přísně mi hleděl do obličeje. Pak se usmál a řekl: "Harry chytil zlatounku, ale bohužel přišel o koště," a smutně pokýval hlavou.
"Cože? Harry zničil svůj Nimbus 2000?" zeptal jsem se a v duchu litoval ztráty skvělého koštěte.
"Ale ne Nimbus," řekl profesor Brumbál, "Hermiona se od něho odstěhovala."
Zakryl jsem si ústa. "Pane bože..."
Z obýváku vyšel muž v bílých šatech s dlouhými stříbrnými vlasy. "Volal jsi mne?"
Nemohl jsem uvěřit. "Vy jste Bůh?" zeptal jsem se. Muž se pousmál a pokýval hlavou na souhlas. Porozhlédl jsem se kolem sebe a řekl: "Víte, kdybych věděl, že dnes přijdete, trošku bych uklidil, ale na svojí obhajobu musím říct, že jsem až do dnešního dne vaší existenci popíral, tudíž jsem neměl možnost se na vaši návštěvu připravit."
"Odpouštím ti synu," řekl Bůh a políbil mne na čelo
Šli jsme si společně sednout do obýváku. Zeptal jsem se, zda mohu svým hostům nabídnout něco k pití a začal jmenovat nápoje, které jsou k dispozici. Vodu, kafe, mléko, rum, vodku, vaječný koňak, pivo, fernet, víno.
"Pro mne, prosím, dva kusy od každého druhu," řekl Bůh.
"A pro mne, kdyby to bylo možné, máslový ležák," řekl profesor Brumbál. Zapřemýšlel jsem a řekl, že máme pouze margarýn, jestli to nebude vadit. Profesor řekl, že nevadí.
Donesl jsem nápoje, kvůli Bohu jsem musel jít třikrát a usedl jsem do křesla. "Pánové," řekl jsem, "smím se zeptat jaký je důvod vaší návštěvy?" Bůh s profesorem se na sebe podívali. "Řekněte mu to vy, Albusi."
"Dobrá tedy," začal profesor Brumbál. "Víš, Dane, tohle všechno je jenom sen. Ve skutečnosti to s tebou švihlo, když si sekal trávu. Teď se válíš venku u nastartované sekačky a probudíš se za tři, dva, jedna..."
