Připomeňme si sled událostí případu, který otřásl naší republikou a o kterém slyšel snad úplně každý člověk v zemi. Na ostře sledovaný případ, který byl dnes završen vynesením rozsudku, jako první upozornil básník Jozef Kožíšek.
, Bylo vlahé podzimní ráno. Z lesa tiše stoupala oparová mračna, mech, ze kterého tu a tam vykukoval klobouk hříbku či křemenáče, se třpytil slzičkami rosy. Vzduch byl nasycen omamnou vůní lesního porostu a zvěř se právě probouzela z příjemného spánku. Mezi těmi, kdo se chystali opustit svůj vyhřátý domov byl i lesní dělník, mraveneček Arnošt Šiška.
Šiška si se svými kolegy vyslechl pokyny od předáka. Jejich náplní dne měl být sběr jehličí pro nadcházející zazimování mraveniště. Mravenci se rozutekli po lese a jali se nanosit potřebný stavební materiál, který mraveništi zajistí klidné přečkání zimy, která dle posledních předpovědí měla být tuhá a dlouhá.
Práce ubíhala kvapně a bez potíží, až do chvíle, kterou u soudu popsal svědek Borůvka takto:
"Zničehonic, ozval se strašlivý výkřik, při kterém tuhla hemolymfa ve hřbetní cévě. Ihned jsme se s dalšími kamarády vydali na místo. A tam... Tam jsme našli Arnoštka. Byl celý... Ach bože... On... On byl celý... Polámaný."
Co se tehdy přesně stalo, se již pravděpodobně nikdy nedozvíme. Policejní spis hovoří takto:
"V lesním porostu Na mýtince, Kat. č. 7595059, Par. č. 1351/2, byl v dopoledních hodinách ohlášen nález polámaného mravenečka Arnošta Šišky. Při příjezdu policie byly všechny osoby na místě ztotožněny a vyslechnuty. Sám Šiška si událost nevybavuje. Vyhlášeno pátrání po neznámém pachateli či skupině. Šiška odmítl převoz do nemocnice a byl předán do domácího léčení."
V následujících týdnech se policie pachatele nedopátrala a tak byl případ odložen.
Polámaný Arnošt Šiška byl tedy následně dopraven do mraveniště, kde měl zůstat v klidovém režimu na lůžku. To už zpráva o "lesním masakru", jak o případu později informovala média, obletěla celou oboru. Zprvu se zdálo, že Šiška je chlapík jako rys a k večeru již dokonce vstal z lůžka, nicméně kolem půlnoci se mu opět citelně přitížilo a právě v tu chvíli vstupuje na scénu doktor Pařízek, který byl přivolán Šiškovými spolubydlícími.
Následující události popsal další svědek, Jiří Liška, takto:
"Překvapilo mne, že se pan doktor příliš na nic nevyptával. Snažil jsem se mu vysvětlit, že se Arnošt polámal, ale pan doktor mne odbyl slovy, že to přece vidí, a že pozná polámaného mravenečka. Pokud si dobře vybavuji, nezměřil pacientovi ani teplotu, nijak zvlášť jej neprohlížel. Akorát mu třikrát poklepal na srdíčko a jal se sepsat recepis. Já teda nejsem doktor, nerozumím medicíně, ale pojal jsem podezření, že doktor Pařízek je zasranej felčar."
Doktor Pařízek se hájil následovně:
"Trojité poklepání na srdíčko je naprosto běžnou metodou stanovující diagnózu. Za svoji mnohaletou praxi jsem vykonal nespočet trojitých poklepání na srdíčko a vždy jsem pacienta úspěšně vyléčil, pokud tedy nezemřel."
K soudu přizvaný znalec v oboru se však proti této metodě ostře vymezil:
"Trojité poklepání na srdíčko je zastaralá metoda spadající do období medicínského temna. Dnes je minimem pro stanovení diagnózy alespoň pět poklepání na srdíčko!"
Nutno tedy ještě zmínit, že mravenec ani žádné srdíčko nemá. Jeho funkci zastává hřbetní céva, ovšem o srdíčku se zde mluví spíše obrazně.
Svědek Jiří Liška pokračoval v popisu událostí takto:
"Doktor mi předal recepis a se slovy: "Bude chlapík jako rys," opustil mraveniště. K mému údivu předepsal polámanému Šiškovi prášek cukru k perorálnímu užití, podávaný třikrát denně. Dokonce i já, prostý lesní dělník, jsem poznal, že se zde nedá hovořit o léčbě, nýbrž o homeopatii. Nicméně jsme tedy zahájili léčbu, ovšem bezúspěšně. Celý následující den byl Šiška jako v ohni a celou noc nám proplakal."
Doktor Pařízek u soudu nemínil uznat pochybení a za svojí léčbou cukrem si neochvějně stál. Zde je nutno podotknout, že ani soudní znalec se v tomto konkrétním bodě proti doktoru Pařízkovi nevymezil a pravil, že homeopatika skutečně za jistých okolností dokáží ulevit stonajícímu pacientovi, ovšem o nasazení takové léčby při mnohačetných zlomeninách slyšel poprvé.
Svědek Liška pokračuje:
"Plačícího Šišku se nám nedařilo utišit a zásoby cukru se tenčily. Sešli jsme se u jeho lůžka celá naše parta. Pět nás tam bylo. Tu náš předák pravil, že se pokusí Šiškovi jeho bolístky pofoukat, a že by do rána mohlo být hej. Neměli jsme co ztratit. Předák, Oto Klouzek, pofoukal Šiškovi zlomeniny, následně jej ještě pohladil po čele, a když Šiška usnul, opustili jsme jeho pokoj. K našemu údivu hned druhý den ráno veselý Šiška Hop! a skáče z postele."
A právě tato skutečnost, tedy že Šiška druhého dne zcela zdráv skáče z postele, pravděpodobně zachránila doktora Pařízka od mnohem horšího trestu, než jakým je podmínka. Těžko totiž soudit, která z léčebných metod stála za Šiškovým náhlým uzdravením. Obě metody, tedy podávání cukru a pofoukání bolístky, jsou značně neortodoxní. Která z nich byla tou, která postavila Šišku na nohy, se již nedozvíme. Pravda, první noc po podání cukru se Šiškův stav nelepšil, ba naopak, ale účinek léčby cukrem se mohl dostavit až se zpožděním. Nebo zafungovala metoda předáka Klouzka? Možná to byla kombinace obou metod. Kdo ví.
Každopádně doktor Pařízek byl potrestán podmínkou alespoň za nedostatečné stanovení diagnózy trojím poklepáním na srdíčko a byl poučen, aby příště zjišťoval stav pacienta minimálně pěti poklepáními.
Lesní dělník, mraveneček Arnošt Šiška, se i nadále věnuje své profesi a dle svých slov se dnes cítí jako rys.
