Malá legenda velkých prázdnin

Začátek prázdnin, které se mě nijak netýkají, vyšel letos na víkend, tudíž i já se ocitl v přírodě, konkrétně na Mži pod jezem, v blízkosti starého mlýna, který v současnosti slouží jako penzion.  

Seděl jsem na chatě na balkóně a popíjel kávu. Lehce zamračená obloha, příjemná teplota, vůně lesa, louky a čerstvé kávy, těžký odér cigarety. Tak jsem tam seděl a přemýšlel. Teď? Nebo ještě chvilku počkat? Natáhl jsem se pro můj nástroj, pro vláčecí proutek a zaposlouchal se do šumění nedaleké řeky. Skrz mraky se na malou chviličku prodralo slunce a jeho svit se odrazil od mé třpytky a oslnil mě. Bral jsem to jako znamení. Dopil jsem kávu, lógr jsem vychrstl z balkónu do křoví, vzal prut a baťoh a šel na ně.

Cesta k vodě je šílená. Příkrý sráz, vysoká tráva a kopřivy. U jezu jsem se zastavil a sundal z nohy dvě klíšťata, která si hledala vhodné místo k přisátí. Voda je přijala. Zul jsem si boty a vydal se přes jez na druhý břeh, ke starému mlýnu, u kterého bylo na travnatém břehu poměrně velké množství lidí trávících zde dovolenou, což mě tedy zrovna netěšilo, ale v tomto úseku řeky se nedá moc vybírat. Ostatní místa jsou dost nepřístupná a břeh u mlýna je navíc zajímavý tím, že naproti němu se tyčí skála, pod kterou je více jak dvoumetrová hloubka. A vždycky se tam najde nějaká zajímavá ryba. A když ne, tak to pořád neznamená, že tam není...

Tak jsem si to nakráčel pěkně na "moje" místečko. Okamžitě jsem se stal středem pozornosti relaxujících lidí, především pak dětí. Nejdřív mě sledovaly jen tak z povzdálí, pomalu se ale přibližovaly. Ty odvážnější se mě začaly vyptávat na různé věci, nejčastěji, co to proboha dělám, proč neustále nahazuju a vytahuju nástrahu, co to je za nástrahu, a kdy už pane bože něco chytím. Zvlášť jedno dítko bylo vyloženě otravné a já měl sto chutí chytit jej pod krkem, byl jsem však pod přísným drobnohledem jeho matky.

Počasí se vyjasnilo a příjemná teplota vzala za své. Po čele a na zádech mi tekl pot. Děti si zamnou povídaly, co všechno chytili jejich otcové a dědečkové. Nakonec vyhrál ten, který dokázal nejvíce rozpřáhnout ruce. Každopádně se caparti shodli na tom, že já jsem totální nýmand.

Znovu jsem nahodil a nechal třpytku klesnout ke dnu. Párkrát jsem navinul vlasec, když v tom se špička prutu ohnula a prut ztěžknul. Na nic jsem nečekal a přisekl. Následovalo doslova rodeo. Prut svým tvarem připomínal ponejvíce luk a neznámá síla na konci udice hledala záchranu od jednoho břehu ke druhému. Silný proud hrál do karet rybě, kterou jsem tipoval na luxusní štiku. Nikam jsem nespěchal, jelikož mezi třpytkou a vlascem mám navázaných patnáct centimetrů wolframového lanka, tudíž se nemusím strachovat, že by mi ostré štičí zuby přepilovaly vlasec. Čekal jsem, kdy zběsilé manévry napříč řekou rybu unaví.

Mezitím děti roznesly tuto zprávu o souboji člověka s rybou a kolem mne se seskupilo na třicet lidí. Maminky s dětmi, nejspíš jejich otcové a starší kmeti mě se zatajeným dechem sledovali. No, nebudu lhát, dost jsem si to užíval, zvlášť, když matky okřikly své ratolesti: "Děti, pssst! Pan rybář se musí soustředit!" Občas jsem si dovolil i nějakou tu frajeřinku, jako třeba když jsem chytil prut jen do jedné ruky a druhou si připálil cigaretu. Bezdětné ženy zavzdychaly. Stařečkové vzpomínali na ta kvanta ryb, co se zde za posledních pár desetiletí ulovilo. Nakonec se shodli, že tu vlastně za celý život neviděli ani šupinu.

Souboj trval již několik minut, ale rybě síly nedocházely. "Klidně by to mohl být i sumec," zahlásil jsem do davu. "Sumec!" zašuměl dav, "Děti, slyšely jste? Sumec!" Jeden z nejspíš otců ke mně přistoupil. "Mistře, mohu?" zeptal se mě a sehnul se pro můj podběrák. Pokýval jsem hlavou na souhlas a on s podběrákem zabrodil do řeky. "Naveďte mi jí sem, já už se o ní postarám," řekl a trpělivě vyhlížel příchod dravce na scénu.

Já se zatím rozhodl pro změnu taktiky a přešel z vyčkávací na ofenzivní. Přitáhl jsem brzdu navijáku a opřel se do prutu. Chtěl jsem rybu dostat z největšího proudu do klidnějších míst, což se mi povedlo a na malou chvilku se dokonce na hladině zalesklo rybí tělo. "Tak to nakonec přeci jen bude štika jako kráva," pronesl jsem k davu.

"Děti, slyšely jste? Kráva!" Ale dítka si již matek nevšímala. V rukou třímala své chytré telefony a vyhledávala si podmínky pro získání rybářské povolenky. Až se vrátí z prázdnin do škol, jistě budou kamarádům vypravovat o tomto souboji. Mě i štiku pro své vypravování zvětší ještě o pár centimetrů a já se tak stanu malou legendou velkých prázdnin.

Ryba neustále kmitala zprava doleva, ale již nemohla využít výhody proudu, a proto mi nedělalo problém ji pomalu navádět k pánovi s podběrákem. Stále se držela u dna a napínala tak naše nervy k prasknutí. Najednou muž s podběrákem zařval: "Vidim jí! Teda... Vidim ho!". A pak se zcela nepochopitelně pro rybu sehnul volnou rukou bez podběráku a z vody vytáhnul snad metr dlouhý blatník od kola, na kterém se trapně leskla má třpytka. Tvar blatníku způsoboval v proudu ty divoké výpady ze strany na stranu.

V davu to zašumělo a pomalu se zmenšoval. "Vracím, mistře," řekl mi pán s podběrákem, který předemě položil i s uloveným blatníkem. Jeden z kmetů ke mně přistoupil a poplácal mě po rameni. "Nic si z toho nedělej, synku," řekl a podal mi placatku s kořalkou. "Ještě chvilku to zkoušej a můžeš mít celý kolo!"

Děcka, která se již dávno vrátila ke svému Minecraftu mě pozorovala, jak s prutem v jedné ruce a s blatníkem ve druhé odcházím k domovu. Jistě o mně budou svým kamarádům vypravovat...