Jak mě unesli mimozemšťané

Hospoda, do které jsem měl namířeno, je od naší vesnice vzdálená 1,5km, což je přesně sto miliontina vzdálenosti Země od Slunce. Náhoda? Nemyslím si...

Byl jsem nucen zavítat do této přespolní krčmy, jelikož u nás na vsi musela hospoda přerušit provoz. Ne snad kvůli EET, nýbrž vinou nečekané návštěvy krajské hygieny, kterou jsem po krutých bolestech dutiny břišní sám zavolal. Cesta tam, vedoucí přes les po silnici, jejíž vzhled ponejvíce připomína sýr ementál, byla ještě v pořádku. Ničeho zvláštního jsem si nevšiml a nad hlavou mi radostně štěbetali opeřenci. I zajíček opustil bezpečí pelechu a přišel se na mne podívat k cestě. Vesele jsem mu zamával, ačkoliv mi při tom pohledu značně vyhládlo. Po zdolání mírného vršku jsem se ocitl mimo les mezi poli. Sledoval jsem poskakující bílé srnčí zadnice a kochal se výhledem do dáli. Kdybych tak tušil, co mě o pár hodin později na tom samém místě čeká, zřejmě bych se otočil a pelášil domů.

V hospodě panovala přátelská atmosféra, to se však změnilo příchodem cizáka, tedy mě. Podezíravé a odměřené pohledy sledovaly každý můj pohyb. Naštěstí jsem mezi posádkou poznal jednoho svého známého, se kterým jsme kdysi v mládí před rokem, během nácviku kouření, zapálili u nás na vesnici stoh sena. Pozval mě ke stolu a vybídl mě ke sledování přímého přenosu hokejového utkání, které právě běželo v televizi, a ke kterému byla soustředěna veškerá pozornost lokálu.

Já sice nejsem moc velký nadšenec do hokeje, netrvalo však dlouho, a již jsem se přidal k ostatním, zřejmě bývalým hokejistům, a radil trenérům do televize, jak se zrovna zachovat. Já ani nevím, kdo proti komu hrál, ale cokoliv se na kluzišti odehrálo, to bylo špatně. Všichni v hospodě jsme jasně věděli, kde je chyba a jak jí nejlépe napravit. Ne však aktéři utkání, ti jakoby tam byli poprvé.

Hokej zanedlouho skončil a my tak měli slabou deseti minutovku na zkritizování celého zápasu, jelikož jako další se o slovo přihlásil tenis. Tak ten už mě vůbec nezajímá, abych se přiznal, ale i tak jsem na mladé hráčce nenechal nit suchou. A čím více destilátů jsem pojal, tím sprostěji jsem nadával, čímž jsem si získal respekt okolních štamgastů, kteří každý můj výkřik podpořili pokýváním hlav.

Čas ubíhal a venku se již dávno rozhostila tma. Zpozoroval jsem, že v krčmě jsem zůstal již jen já a pan vrchní, který přišel k mému stolu a netrpělivě si poklepával na své náramkové hodinky, dávaje mi najevo, že je čas odchodu. Položil přede mne zhusta počmáranou účtenku a já se ani nepokoušel dopočítat výsledku. Vstal jsem a vratkým krokem jsem se sesunul k zemi a doplazil ke dveřím.

Chvilku jsem poležel venku před hospodou, než mě studený vzduch probral alespoň natolik, abych byl schopen udržet se na nohou a vydat se směrem k domovu. Cesta se značně prodloužila, jelikož na jeden krok kupředu jsem udělal dalších pět kroků náhodným směrem. Do toho jsem těsně před tou nešťastnou událostí zaznamenal jistou anomálii, kdy mě zcela nepochopitelně, několikrát po sobě, zasáhla asfaltová silnice do čela. No, a právě při jednom takovém zásahu, těsně na kraji lesa, jsem se ocitl v kuželu jasného světla, které mě oslnilo a dočista znehybnělo.

Ucítil jsem, jak mě neznámá sílá táhne směrem ke zdroji toho záření. Věděl jsem, která bije, jelikož jsem viděl mnoho filmů, zabývajících se touto tématikou. Začal jsem ječet: "Vy mezigalaktické obludy, ihned mne pusťte, nebo uvidíte! Víte kdo já jsem?" nechal jsem jim chviličku na přemýšlení, ale vůbec se nesnažili uhodnout. "Jsem řádným obyvatelem planety Země. Člen říše živočišné, též známý jako Homo Sapiens!"

Neznámý hlas promluvil: "Co říkal?"

"Nevím, asi něco o teplouších." a tento druhý hlas pokračoval směrem ke mně: "Nyní budete převezen na záchytnou stanici, kde budete podroben dalšímu zkoumání."

"Nikdy!" zakřičel jsem a v rámci sebeobrany jsem kolem sebe začal zuřivě vykopávat nohy. "Nemíním tuto Zemi opouštět!" Pak najednou jeden z mých zbloudilých kopanců zasáhl prostor mezi vetřelcovými stojnami. Hle, tak zde je jejich citlivé místo, pomyslel jsem si, když se vetřelec sesunul s bolestivým vzdechem k zemi. Dobře skrytou patičkou jsem pak zásahem do stejných partií odrovnal i druhou příšeru a podařilo se mi vysvobodit.

Kužel světla zhasl a já utíkal lesem, nedbaje větví šlehajících mě přes tváře, po kterých mi kanula krev. Kdybych se otočil, spatřil bych za sebou vesmírný koráb osvětlený podivným modrým majáčkem. Ale já si ohlédnutí nedovolil. Běžel jsem dlouho a ani pořádně nevím kam, ale po nějaké době jsem spatřil stoh sena. Dosprintoval jsem až k němu a zahrabal se do něj až po krk v naději, že zde zůstanu skryt. Pocuchané nervy si vyžádaly svoji pravidelnou dávku nikotinu. Zcela vysílen jsem během pokuřování upadl do tvrdého spánku, ze kterého mě probudil až příjezd hasičských vozů.

"No, a takhle se to všechno událo," řekl jsem postavě s letitou a vrásčitou tváří usazené v pohodlném křesle.

"No... Pane Tomáši," promluvil pan doktor. "Ty prášky, co jsem vám dal posledně, berete je?"

"Tak určitě..."