Jak jsem se vypořádal se šmejdem

Náš dědeček je již v důchodu a zřejmě se docela nudí. Stává se tak poměrně často, že neodmítne do domu pustit šmejda, který mu nabízí různé hrnce či mobilní tarify. Moje mamina pak musí chodit po městě a rušit dědečkem uzavřené...

...smlouvy a obchody. A že už se něco nachodila. Nic nepomohlo ani její domlouvání dědečkovi. Oni šmejdi vědí, jak na to. A tak mě jednoho dne maminka pověřila důležitým úkolem. Dědečkovi řekla, aby nám okamžitě zavolal, jakmile se u něho objeví domovní prodejce a v tu chvíli budu na místo vyslán já a důrazně šmejdovi promluvím do duše. Jak může člověk se sto sedmdesáti centimetry někomu důrazně promlouvat do duše jsem netušil, ale důvěru ve mne vloženou jsem nemínil zklamat.

A jednoho dne to přišlo. Dedeček dal echo a do telefonu zahlásil předem domluvené heslo - kuře je v troubě. Na nic jsem nečekal a sedl do auta. "Je v obýváku," řekl mi dědeček, když jsem se zouval u něho na chodbě. Nakráčel jsem si to tedy do obýváku, ruce pěkně od těla, abych budil zdání nadopovaného vzpěrače. V pokoji již byly rozestavěné nějaké hrnce a za nimi se v křesle krčil šmejd. Přišel jsem až k němu a řekl: "Koukej si to tady sbalit a vypadni,". Díval se na mne jako na blázna, ale když pochopil, že si nedělám legraci, začal si balit ty jeho hrnce zpátky do tašek a něco si brblal.

Sledoval jsem ho pozorně, přeci jen to je šmejd a ještě by mohl něco ukrást, když v tom jsem zahlédl fakt parádní pánvičku. "Počkejte chvilku," zarazil jsem ho, "co byste chtěl za tu pánvičku?" Řekl mi cenu, která nebyla zrovna malá a já se tak k uzavření obchodu příliš neměl, čehož si asi všimnul a řekl: "Ale mohl bych vám k tomu dát tenhle hrnec za polovinu," a ukázal mi celkem pěkný hrnec. To už vypadalo mnohem lépe. Dědeček se zeptal, jestli by pánvičky nebyly dvě a měl velikou radost, když prodejce vytáhl další. A to nebylo všechno!

Za velice rozumnou cenu se k pánvičce a hrnci dala pořídit ještě luxusní sada příborů. A ne nějakých hliníkových, ale rovnou plastových! Řekl jsem prodejci, ať ty hrnce a kastrůlky před námi neschovává a kouká je všechny hezky vybalit. To byla nádhera. Dali jsme s dědečkem hlavy dohromady a po krátké diskuzi jsme si zakoupili jednu sadu hrnců na doma, jednu na chatu a jednu pro maminku, s tím, že pro maminku jsme ještě dostali úplně zadarmo dvě slušivé chňapky do kuchyně.

Řekli jsme tomu milému chlapíkovi, že už máme asi vše a že tedy obchod uzavřeme, ale prodejce sprásknul rukama a řekl: "Jejda, to je škoda. Kdybyste nakoupili ještě jen za padesát tisíc, tak bych vám dal zdarma tuhle krásnou zástěru a dvě houbičky na nádobí."

No neberte to... Tak jsme tedy zakoupili ještě další sady. Jedna se dá k Vánocům tetě Blance, jedna se dá tetě Vilmě a další tři se ještě odvezou na chatu, však se tam neztratí! To už jsme museli vybírat z katalogů, protože si ten sympatický prodejce bohužel více zboží nepřinesl. Ale v katalogu bylo z čeho vybírat. Krom vybavení do kuchyně jsme ještě nakoupili nějaké deky, potahy na křesla, křeslo, polštáře a matrace, které vám narovnají páteř. A přitom se cena přehoupla jen něco málo přes dvěstě tisíc!

Jenomže, k tomu, abychom dostali parádní kšiltovku zdarma, nám ještě dvacet tisíc scházelo. Prodejce ale nebyl žádný škrt, takže nám oběma nabídl nový mobilní tarif. Sice teď platíme měsičně o něco víc, ale zase jsme přišli o nějaké volné minuty. A kšiltovka je naše!

Při placení jsem zjistil, že mám v peněžence jen použitý lístek na tramvaj, ale i na to prodejce myslel a během chviličky jsem si přes něj sjednal velice výhodnou půjčku, kterou, půjde-li vše podle plánu, budu splácet až do konce života.

Srdečné bylo naše loučení a ještě dlouho jsme mladíkovi mezi dveřmi děkovali. I já už byl na odchodu. Ještě jsem však pomohl dědečkovi přestěhovat postel do obýváku, protože ložnici jsme museli vyhradit jen pro nakoupené zboží. Doma už na mě maminka čekala a hned se ptala, jak to u dědečka dopadlo.

"Počkej chvilku," řekl jsem jí. "Já ti to budu všechno vypravovat," a podal jsem jí chňapky.