Jak jsem dostal čočku

Má milá patří mezi ty ženy, jež v intimních oblastech života vyžadují hladce oholenou tvář. Tu mojí, samozřejmě. Nebýt toho, chodil bych zarostlý jak Rasputin. Takhle se však musím pravidelně každý půlrok oholit.

První holení přichází většinou s jarem, tím ročním obdobím. Holení fakt nesnáším, navíc jsem vždycky tak zarostlý, že musím použít dvě žiletky, protože ta jedna se vždy po polovině práce ztupí. A nakonec ty chuchvalce vousů ucpou umyvadlo, takže se další hodinu starám o odtok. A letos tomu bylo stejně tak. Stál jsem před zrcadlem a šmrdlal se žiletkou. Vše probíhalo tak nějak klasicky, to ale jen do doby, než jsem se dostal do oblasti mezi bradou a krkem. Zjistil jsem, že v těch místech se mi udělala zvláštní boule. Podivný útvar. Dost ve mě hrklo. Zanechal jsem práce a šel zaměstnat google, abych se dozvěděl, co se děje s mým tělem. Dostal jsem se až na stránky nějakého lékařského poradce, který si ode mne nechal vysvětlit problém a požádal mě o fotografii. Poslal jsem mu jednu hezkou z dovolené, ale on ji odmítl a chtěl fotografii toho podivného útvaru.

Chvilku mi nic nepsal, tak jsem se začal strachovat a psal jsem mu, jestli je vše v pořádku. Na to mi napsal, že můj problém rozhodně v pořádku není a vysvětlil mi, že se jedná o takzvanou "druhou bradu", a že jsem otylý jak prase. To mě tedy urazilo! Jsem odjakživa sportovec s atletickou postavou. No, pravda, posledních deset let se na sport pouze dívám v televizi. A tu atletickou postavu jsem vlastně taky nikdy neměl. Ale říct, že jsem tlustý? To fakt ne... Ano, zaznamenal jsem, že k tomu, abych spatřil své genitálie, se musím dopustit hlubokého úklonu, což je kolikrát vyčerpávající, proto si většinou pomohu správně nastaveným zrcátkem. Ale v mém okolí se vyskytuje spousta lidí s podobnou postavou, proto mi to nepřijde nijak zvláštní.

U večeře jsem vše se smíchem odvyprávěl přítelkyni. Ta se nesmála. Očima přelétla po mé zdvojené bradě a řekla, že už nějaký čas uvažuje o dietě.

"Pro mě za mě, když myslíš, že ti to prospěje, tak proč ne," řekl jsem a nandal si dalších pět knedlíků.

"Já ale uvažovala o tvojí dietě," pravila mi a naprosto mě tím šokovala. Na třetí pokus se mi podařilo vstát od stolu a zcela zadýchaný jsem pochodoval přes kuchyň, břichem jsem si otevřel dveře do ložnice a tam jsem trucoval tak dlouho, než mě přepadla chuť na druhou večeři.

Druhý den přinesla přítelkyně domů váhu, ale byla nějaká porouchaná a ukazovala nesmyslná čísla, tak jsme jí reklamovali. A stejně tak i tu druhou a třetí, a když jsme v jeden den reklamovali již pátou váhu, poslali nás v elektro obchodě k nějakýmu řediteli, v jehož kanceláři na nás čekalo již několik lidí. Tam mě předevšemi postavili na váhu, pak si mezi sebou něco šeptali a nakonec mi oznámili, že váha je v pořádku, že by mi prospělo cvičení a poslali nás domů.

Následujícího dne mě po příchodu z práce nepřivítal závan pečeného selátka, ba ani jelítka se na pánvičce neotáčela. Marně jsem vyhlížel do zlatova vybarvená kolínka a ani ovárek s křenem a hořčicí se nekonal. Ani to pitomý kuře jsem nikde neviděl. Místo toho bublala v hrnci nějaká podivná hmota, o jejíž konzistenci a vůni se dalo značně pochybovat. Čočka... A další den byl chřest. A pak fazole. A pak cizrna. A místo knedlíků jsem zakusoval rajčata, papriku a podobně. Ze skříňky pod televizí zmizela kompletně celá zásoba čokoládiček. Prázdnotou zela i má, asi ne moc tajná, skrýš v šatníku.

A měsíc na to proběhlo velké kontrolní vážení. Představte si, já přibral pouhých šest kilo! Zaradoval jsem se z úspěchu, ale má milá usedavě plakala, řka, že se na to taky může vysrat. Hned druhý den ráno jsem se jako vždy zastavil u benzinové pumpy, která je na mé cestě směrem do práce. Můj automobil nepotřeboval načerpat pohonné hmoty, byl plný, ale za to já je potřeboval. Tahle benzínka skrývá uvnitř jeden skvost. Gril. A na něm se točí párky, jež se lesknou mastnotou a ty se pak vkládají do křupavé bagetky, kterou si předtím napěchujete hořčicí či jinou delikatesou. Pozdravil jsem se s Léňou, která to ráno měla službu a oznámil jí, že si dám jako vždycky. Podala mi čtyři hotdogy a já si je se sbíhajícími se slinami odnesl ke stolku štamgastů, poblíž automatu na kávu. Joska s Karlem měli plná ústa, tak jsme se pozdravili jen tak očima, ale Toník se teprve chystal do jídla. "Tak jakej byl večer, mladej?" zeptal se mě.

"Čočka. Co ty?" pravil jsem.

"Rýžový nákyp. Život je boj, viď?" řekl.

"Ale krásnej!" řekl jsem a olízl hořčici z vrchu mého hotdogu, než jsem se do té nádhery zakousl. A pak už jsme nemluvili, jen ukusovali a funěli. Na čele nám vyrazily kapičky potu a my je stírali papírovými kapesníčky, stejně jako omastek stékající po našich dvojbradách.