Já Bastardo

Občas se dívám do dálky. Když je hezké počasí a čistý vzduch, dá se dohlédnout opravdu daleko. Třeba až do vzdálené cizí vesnice nebo vzdáleného města. Jak tam ti lidé asi žijí? Chtěl bych mít sedmimílové boty. To by pak bylo velice snadné. Nasadil bych si je a během okamžiku bych se ocitl v pro mě neznámém světě. Zašel bych pokecat s domorodci a ptal se jich, jak se jim tu žije, co dělají v době volna, kde pracují a jestli mají problémy se sousedy. A takhle bych chodil (skákal) od jedné vesnice ke druhé, až bych se třeba doskákal až k hranicím naší republiky.

A skočil bych si i do Rakouska a zeptal se jich tam, jak se mají a co je to za tu fialovou krávu. A oni by mi řekli, že jim tam už asi zase zdrhla z vedlejšího Švýcarska, a že se to stává celkem často.

Tak bych se s nimi rozloučil a skočil bych do Švýcarska jim o té ztracené krávě povědět a za odměnu bych dostal ranec čokolády, a to by mě namlsalo k další cestě, takže bych ze Švýcarska zaskočil za francouzskými děvčaty, vínem a sýrem. Pak bych ještě pro srovnání zavítal do Itálie. Italky, víno a proscuitto.

Ale já jsem stejně spíš pivař, takže by mé další kroky vedly do německého Mnichova. Za Němk... No, jen na pivo, klobásu a zelí. Kombinace pivka a zelí by zvýšila dolet mých bot a já bych tak navštívil polskou Varšavu. Tady bych už ale asi nedegustoval. Přeci jen nejsem takový gurmán, abych měl po jídle rozleptané vnitřnosti a posypovou sůl si hravě obstarám i doma. Zcela jistě bych na svých cestách neopomenul ani divoký východ Evropy. Vždyť, věřte nevěřte, já na Slovensku ještě nikdy v životě nebyl. No, a úplně nakonec bych jako třešničku na dortu navštívil Moskvu, a to skutečně i plánuju. Rád bych se podíval do slavného muzea voskové figuríny, a pak bych si asi udělal pěší výlet po transsibiřské magistrále až do Vladivostoku.

Sedmimílové boty ale nemám... Osud, příznivá finanční situace a výhružky cestovní kanceláře tomu však chtěli, že jsem se jednoho krásného prosincového dne vydal na rekreaci na španělské pobřeží. Termín zájezdu, ke kterému jsem byl donucen, byl naštěstí volný. Nevěřili byste, jak málo lidí jezdí během Vánoc do Španělska. Dokonce jsem si musel v autobusu připlatit ještě dalších deset sedadel, jinak bychom já a dva řidiči vůbec neodcestovali.

Na španělské Costa Bravě, nedaleko Barcelony, mě přivítala příjemná teplota, dosahující až k dvanácti stupňům. Zašel jsem si na nudistickou pláž a málem si ukroutil hlavu, ale nikoho jiného jsem nespatřil. Po nějaké chvilce mne osamělost na pláži začala nudit. Rozhodl jsem se vydat do města a nasát tak atmosféru Katalánska.

Na trhu byly stánky s nepřeberným množství zboží a spousta nakupujících lidí. Chvilku jsem jen procházel a prohlížel si prodávanou zeleninu, ovoce, plody moře a podobně, ale ani to mě příliš neuspokojovalo. Pak jsem spatřil mladou a sympatickou paní. Zřejmě si zrovna vybírala suroviny pro přípravu večeře. To bylo něco pro mě. Konečně jsem mohl pozorovat domorodce a jejich denní život. Rozhodl jsem se ji sledovat. Neustále jsem se jí držel v patách, čehož si po chvilce všimla a podívala se na mě. Vesele jsem se na ní usmál. Ona mi opětovala poměrně křečovitý úsměv.

Tak jsem se asi půl hodiny držel v těsném závěsu za ní a nahlížel jí pod ruku a pozorně sledoval její nakupování. Když měla své dvě nákupní tašky naplněné, jala se opustit tržiště. A já šel stále za ní. Zajímalo mě, kde asi bydlí. A tak jsem šli ulicemi. Neustále se za mnou ohlížela a já se pořád usmíval. Maličko zrychlila, musel jsem tedy také přidat. Přes promenádu jsem již byli v lehkém poklusu. Ohlížela se na mne stále častěji a já se usmíval, ačkoliv mi zrychlené tempo způsobovalo pěnu u úst. Pak už jsme byli v klasickém běhu. Kam tak pospíchá? ptal jsem se sám sebe. Ta se na tu večeři nějak těší.

Tímto tempem jsme proběhli přes nějaké náměstí. Za tímto náměstím však hladová žena zcela nepochopitelně odhodila své tašky s nákupem, zvedla ruce nad hlavu a dala se do regulérního sprintu. Přitom řvala jak na lesy: "Bastardo! Bastardo!" Byl jsem zcela vyveden z rovnováhy. Dal jsem se také do sprintu a v tom zmatku se mi v hlavě popletla slovíčka, a já tak na sympatickou a rychle se vzdalující ženu začal nelogicky křičet německy: "Halt! Halt!" A takhle jsme proběhli jakýmsi průchodem do dvora pavlačového domu. Tak tady tedy bydlí!

Proběhla dvorem a s výkřikem úlevy přistála v náruči toho největšího osmahlého Španěla, jakého jsem kdy v životě viděl. Nejspíš mu vyprávěla nějaký svůj zážitek. Na to jí obrovský Španěl odstrčil a vydal se mě uvítat. Kdosi za mými zády zavřel vrata průchodu a já se tak ocitl v jakési primitivní aréně pro koridu. Ono to s tou koridou ve Španělsku už není takové jako dřív. Na spoustě míst byla již zakázána. Horkokrevní Španělé tak trpí silným absťákem a touži po krvi nevinného tvora. Začalo jich na dvoře zhusta přibývat, zatímco nevinným tvorem jsem byl stále jen já, což pro mě nevypadalo zrovna růžově.

Obr mě chytil pod krkem a začal se mnou cloumat. Snažil jsem se mu vysvětlit, že došlo k pouhému omylu, a že jsem měl v úmyslu jen pronásledovat jeho ženu. To ho vyburcovalo ještě k většímu násilí, z čehož vyplynulo, že ze mne serval mikinu, čímž odhalil můj nedávno zakoupený fotbalový dres FC Barcelony se jmenovkou Messi. Dav zašuměl. Obr na mě shlížel s vykulenými oči a pomalu uvolňoval sevření. "Je jeden z nás," zakřičel po divácích a ti souhlasně přikyvovali. "Milost! Milost!" ozývalo se z davu. Obr zaťal pěst. Pak ji zase povolil a zase ji zaťal a namířil ji na můj obličej. Podíval se na vyšitý znak svého milovaného fotbalového klubu a ruka mu klesla k tělu. "Budiž milost!" zvolal.

Vrata průchodu se vrzavě rozevřely a obr mě s rukou kolem ramen odváděl na ulici. Tam mě k sobě otočil, obě jeho ruce mi dopadly na ramena a podržel si mě tak na délku paží. "Jsi jeden z nás!" řekl a objal mě.

"Ten dres jsem si zakoupil dnes na trhu," řekl jsem mu, když mě osvobodil ze svého objetí. "A hned ve vedlejším stánku jsem si koupil tyhle hodinky s logem Realu Madrid, podívejte!" strčil jsem mu hodinky rovnou před nos.

"Bastardo! Bastardo! Perro Madrid!"

Chtěl bych mít sedmimílové boty...